Sympatická „amatérská“ fotografka Věra Podběhlá zachytila krásy kolem sebe na fotografie, které nyní vystavuje v klášterecké galerii Kryt. Uvozovky u slova amatérská píši záměrně, jelikož některá její díla jsou opravdu k nerozeznání od profesionálních snímků. Hlavně vás všechny pohladí na duši…

Výstava trvá do 16. září.

O životě, uměleckých zájmech, výstavách, ale i o zákeřné nemoci roztroušená skleróza, která ji postihla před dvěma roky, jsme si povídali s Věrou Podběhlou…

Pocházíte z krásného Klášterce nad Ohří, prozraďte více o svém životě…

V Klášterci nad Ohří žiji od svých dvou let. Narodila jsem se v Ostrově roku 1967. Pocházím ze čtyř holek. Mé dvě sestry jsou stejný ročník jako já (ano, jsem nejmladší z trojčat) a čtvrtá sestra je o 6 let mladší.

Vystudovala jsem Střední zemědělskou školu v Kadani a nyní pracuji jako referent na Městském úřadě v Klášterci nad Ohří, na ekonomickém odboru. Momentálně jsem v invalidním důchodu 1. stupně, proto od prosince 2008 pracuji na poloviční úvazek. Jsem vdaná a s manželem máme dvě již dospělé dcery.

Máte nějaké další aktivity kromě focení?

Ano. Jsem členkou komorního souboru Fantasie, který působí zde v Klášterci. Jednou týdně se scházíme na zkoušce a cvičíme repertoár na Vánoce, či jarní nebo podzimní koncert, podle toho, co plánujeme. Je to čas, kdy relaxuji, jsem s lidmi, které mám ráda a společně tvoříme něco krásného. Od osmi let jsem se věnovala hře na klavír a pak jsem začala zpívat ve sboru a studovat sólový zpěv. Na střední škole jsem s touto činností skončila. V dubnu 2007 jsem dostala nabídku, abych se k souboru připojila, a tak jsem se ke zpěvu po mnoha letech vrátila.

V minulém roce jsme si s manželem koupili kola a začali se věnovat cyklistice. Vlastně to byla aktivita manžela a já jsem moc ráda, že se tak stalo. Nejenže spolu trávíme více času, ale děláme něco dobrého i pro sebe. Pro mě je kolo úžasná věc, protože pěšky toho moc nezvládnu, ale na kole se podívám na různá místa a navíc si trénuji nohy, abych nemusela chodit s podpěrou.

Od kdy se focení věnujete, co vás k tomu vedlo?

Vždy jsem ráda fotila rodinu, rodinná setkání, prostě takové to klasické focení, co provozuje snad každý. Když jsem se dozvěděla svou diagnózu a trochu se vzpamatovala, začala jsem více vnímat svět okolo sebe. Najednou jsem viděla věci, které jsem doposud přehlížela. A tak jsem začala všude chodit s fotoaparátem. A tím začalo mé amatérské focení.

Nejvíce je vidět na vašich snímcích příroda… Kolem sebe ji máte spoustu, žijete v nádherném prostředí.. Proto se jmenuje výstava v galerii Kryt Kouzlo života? V čem tkví kouzlo života podle vás?

Název výstavy se netýká jen přírody, i když je pravda, že se vyskytuje na mých fotografiích nejvíce. Kouzlo života pro mě spočívá jak v krásném prostředí, ve kterém žiji, tak v lidech, kteří mě obklopují a podporují mě. Spočívá v tom, že mám koho obejmout a z čeho se radovat.

Co jiného kromě přírody dokumentujete?

Pokud čas a zdravotní stav dovolí, jezdím si fotit různé akce, které mě zaujmou. Fotila jsem si setkání historických vozidel v Chomutově, jízdu veteránů v srpnu zde v Klášterci a setkání uměleckých kovářů „Eurokov 2010“, který se nedávno konal v zámeckém parku. Fotím i budovy a různá zátiší. Zkouším vlastně fotit vše, co mne zaujme a tím se i učit.

Jak jste viděla na vernisáži, měla tam fotografii Bessynka, což je má věrná psí kamarádka, kterou jsme si před osmi lety vzali z útulku.

Děti, které jsem vyfotila, znám a proto jsem mohla po souhlasu rodičů tyto fotografie zveřejnit. Obě vznikly spontánně. (Na výstavě uvidíte snímek Matýska a Vítka, pozn. red.)

Zkouším fotit vše, co se dá, ale přirozeným pohledem. Tak byly vyfoceny i housličky pana Svěceného, které jste měla možnost vidět. Nic nearanžuji a ani to neumím.

Uměla byste si představit třeba práci s akty?

To už je veliké umění pro profesionály. Ráda bych více fotila lidi stylem momentek – třeba i nahé (smích).

Fotíte také makrofotografie… co je třeba nabídnout do chomutovského Zooparku? Tam by se snímky výborně hodily, už několikrát se tam makrofotografie vystavovaly..

Vidíte, ani nevím, že taková možnost je. Díky Vašemu tipu, budu rozhodně tuto možnost zvažovat. Pokud se mé fotografie budou líbit, bude to ta nejlepší odměna.

Kde všude jste již vystavovala a s kým?

První výstavu jsem měla na jaře 2009 v minigalerii klášterecké knihovny. Pracovnice knihovny viděly mé fotografie na internetu, a tak jsem dostala nabídku vystavovat. Byla to taková premiéra.

Druhá výstava, které jsem se jako jeden z autorů účastnila, se konala v listopadu 2009 v nákupní galerii Fénix v Praze s názvem „Cesta za Duhou“. V čekárně teplického MS Centra jsem četla výzvu k účasti na uvedené výstavě, tak jsem organizátory kontaktovala a zapůjčila jim své fotografie. Je to výstava děl pacientů s roztroušenou sklerózou a tento rok se uskuteční již její 8. ročník.

Právě probíhající výstava v galerii Kryt je třetí ukázkou mých fotografií a právě po jejím skončení budu odesílat fotografie do Prahy.

Před dvěma roky jste se dověděla, že máte roztroušenou sklerozu. Jak uvedla na vernisáži vaše sestra, svou uměleckou prací se snažíme zaplašit smutky. Co byste vzkázala lidem se stejnou nemocí, ale i ostatním? Jak moc vám pomáhá focení k překonání?

Když jsem se dozvěděla, že mám roztroušenou sklerózu, měla jsem pocit, že se mi zbořil celý svět. Trvalo nějakou dobu, než jsem se trochu vzpamatovala a rozhodla se bojovat. A věřte mi, i když to není jednoduché, stojí to za to. Prostě se nevzdávejte a bojujte.

Focení je pro mě neustálé objevování života a jeho krás. Nejen že mi přináší radost, ale neustále mě přesvědčuje, že není důvod uzavírat se před světem. Je to pohlazení po duši a rozdávání radosti mým blízkým právě v podobě fotografií.