Davide, byl zážitek točit s Radůzou CD? Znali už jste ty písně?
David: S Radůzou je obrovský zážitek trávit jakýkoliv čas, obzvláště ten tvůrčí. V neposlední řadě je pro mě velký zážitek tvořit s jejím kytaristou, aranžérem a mým kolegou Josefem Štěpánkem. Asi polovinu písní už jsme hráli na koncertech, tedy ano.

Radko, nové CD je potemnělejší. Už úvodní Gaia, píseň Tulák po hvězdách i Tenhle svět není jen pro silný. Ztrácíte optimismus?
Radůza: Optimismus ne, jen se zabývám jinými tématy než dříve. Jak člověk stárne a ubývá sil, začíná se zaobírat myšlenkami na to, jaké to bude, až mu bude ještě víc.

Pátá píseň alba Gaia se jmenuje Tenhle svět není jen pro silný. Je to vaše současné motto?
Radůza: Je to jedno ze zásadních témat, která teď řeším. Náš svět obývá spousta bytostí, svět sám je založen na síle. Prim udává ten silnější. Nikdo ale nebude silný navěky, role se mohou snadno otočit. Nemusí to nutně být otázka let, ale třeba i okamžiku.

I ti méně silní tedy mají šanci?
Silní vše ovládnou, ale nikdy ne navždy. Vždy přijde někdo silnější, každý jednou zeslábne. Nikde není řečeno, že z původně slabých se nemohou stát silní. A nemusí získat vliv jen fyzickou silou.

Davide, která písnička je na albu Gaia pro vás nejsilnější a proč?
To je těžké jednoznačně říct, ty preference se stále mění. Aktuálně je to Tulák po hvězdách, písnička, u které mě mrazí po zádech a nemám daleko k pláči. Má krásnou melodii, Radůza v ní překrásně zpívá a především má nádherný text o koloběhu života, na který v našem způsobu života dočista zapomínáme.

A uslyší publikum v Děčíně už všechny písničky z novinky?
David: Všechny jistě ne, protože máme rádi i mnoho starších písniček. Ale zásadní novinky samozřejmě zazní.

Radko, v titulní písni CD zpíváte, jak se měníte v nic. Opravdu?
Myslím tím, že se jednou opět staneme zemí. Kam přijde to nehmotné, duše či jak to kdo nazývá, to nevíme. Pro mě obrat „měním se v nic" neznamená, že se měním v prázdnotu. Chci tím říct: Uvědomuji si, že jsem součástí celé planety, že se z ní nemůžu vydělit. Spíš než v nic se měním v její součást. Moje jedinečnost se rozplývá v celku…

Věříte v posmrtný život, v převtělování? Třeba že po nějaké době budete kámen či vítr?
To by bylo krásný, kdybych mohla být v příštím životě větrem! V posmrtný život určitě věřím, jen řeším jeho formu. Pořád si nejsem jistá, k čemu se přikloním.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že jste začala zpívat z vnitřního puzení sdělit své moudro; dál to puzení máte?
Slovo moudro jsem myslela ironicky nemám patent na rozum. Spíš vyjadřuji názor, který v daný okamžik mám. Samozřejmě se může měnit. Člověk prochází různými životními obdobími, stárne, vyvíjí se. To je přirozené. A ano, to puzení dál mám. Neustále cítím potřebu vyjádřit se. A zpívání je můj nejpřirozenější vyjadřovací prostředek.

Dětská moudra

Mají i vaše děti vnitřní puzení sdělit své moudro?
Mají a neustále! Myslím si ale, že hudební formou je vyjadřovat nebudou.

Na svém pěkném webu uveřejňujete cosi jako obrázky ze svého života, příhody s dětmi; podle mě to jsou regulérní povídky či román na pokračování…
Spíš bych to nazvala deník. Či občasník; nepíšu úplně pravidelně. S dětmi je legrace. Teď se třeba učily lyžovat. A já, jelikož mám podvrtnutý kotník, jsem je bezmocně sledovala zespodu. Tedy zase tak bezmocně ne. Stála jsem pod svahem a sledovala, jak se učí životu. Třeba, že když spadnou, musí vstát a jet dál…

Jistě si to užíváte…
Užívám. A hodně.

Obal alba.Na co jste, Davide, za sebe na albu Gaia pyšný? Co jste si třeba prosadil či vymyslel?
Pyšný jsem na Radůzu, na své spoluhráče, celý tvůrčí tým a na to, že album Gaia plné opravdu silných písní mohlo vzniknout.

Radko, Gaia je vaše první deska vzniklá přímo pro kapelu, že?
S klukama hrajeme něco málo přes dva roky. Za tu dobu jsme se dost sehráli a stala se z nás dobrá partička. Stýkáme se i mimo práci, telefonujeme si i soukromě. Myslím, že vztahy mezi námi jsou hezké. Logické proto bylo, že nové písničky už jsem psala rovnou pro kapelu.

Co vám dává hraní v kapele oproti sólovému vystupování?
Větší svobodu. Víc střídám nástroje a improvizuju, což jsem dřív nedělala. Druhá věc je, že po mnoha letech osamoceného hraní mám pocit kolektivu, party, legrace. Hoši jsou živí a je s nimi opravdová sranda. Navíc jakoukoliv písničku zahrají pokaždé jinak, takže i každý koncert je jiný. Baví mě to s nimi.

Je-li řeč o nástrojích: na CD Gaia se asi nečekaně málo objevuje pro vás tak typický akordeon…
To je pravda, sólový zní jen v jedné písni, ve dvou dalších hraju takové, řekla bych, vyhrávky. Nevím proč, prostě to tak vyplynulo. Neumím si říct: lidi mě mají nejraději s harmonikou, tak zase napíšu něco s harmonikou. To mi nejde. Písničky píšu podle okamžité nálady dle toho, jak se mi chce. Ne podle toho, jak se ta která věc bude prodávat.

Píšete členům kapely jejich party, nebo je necháte vytvořit si vlastní nástrojovou aranž?
Osvědčilo se mi nechat jim volnou ruku, jsou to skvělí muzikanti. Krom toho náš kytarista Josef Štěpánek je i vynikající aranžér. Nápady, se kterými kluci přijdou, jsou dobré. A v tom spatřuji kouzlo naší spolupráce: každý přispěje k výsledku něčím svým, osobním. Kdybych klukům jejich party rozepsala, ochudila bych se o proces tvorby.
A taky bych se míň naučila.

Příjemná spolupráce

Na desce je i duet s Anetou Langerovou; tahle spolupráce byla asi příjemná…
Byla, a hodně. S Anetou se známe déle a dlouho si říkáme, že bychom spolu mohly něco udělat. Nakonec to vyšlo v písni Babylonská věž. Anetin projev, který považuji za krásný, té písni moc prospěl.

Vyhrála jste si i si bookletem CD…
Postprodukovala jsem fotky, jejich barevnost, rozostření i jejich výběr. Na bookletu mi samozřejmě záleží.

Nové CD budete křtít průběžně celý rok; ale zásadní budou dva křty v Malostranské besedě…
Ano, 27. a 28. března. Rádi bychom tam měli sbor, který s námi zpívá na desce, i Anetu Langerovou. Ona je ale hodně vytížená, tak nevím, jestli se nám podaří sladit termíny. Každopádně se ale těšíme, že to budou hezké večírky.

Už je to 20 let, co zemřel, a za pár dní to bude 70 let, co se narodil Karel Kryl. Jak ho vnímáte?
Byl pro mě vždycky zásadním písničkářem. Možná úplně prvním, kterého jsem slyšela. Velmi mě oslovil. Jako dítě jsem nemohla plně pojmout hloubku jeho textů, nejdřív mě zaujala jeho melodika. A postupně i ty texty. Co mě v současnosti oslovuje úplně nejvíc, je jeho pokora.

Snad film stihneme

Jak daleko jste s prací na hudbě k dokumentu Petra Horkého o Miroslavu Zikmundovi?
Nikdy v životě mě nestíhala taková smůla jako při spolupráci na tom filmu! Nejdřív jsme se s režisérem střídali v nemocech, pak jsem si zvrtla kotník. Termín už hoří a bylo by mi líto, kdybychom to nedotáhli do konce. Je potřeba doladit detaily, smíchat hudbu, zařadit ji přesně na určená místa. Snad to stihneme.

I na vašem novém CD jsou filmové písně, byť z jiného snímku!
Ano, z připravovaného filmu Tenkrát v ráji, příběhu horolezce, kterého dva měsíce před koncem války zastřelili Němci v Terezíně. Scénář psal Josef Urban, který je podepsán i pod filmy Habermannův mlýn a 7 dní hříchu. Na podzim by se mělo točit. Pokud vše dobře dopadne, mohla bych psát hudbu k celému filmu. To bych byla moc ráda.

Na obalu alba Gaia držíte luk, což není jen tak nějaká póza!
Není, systematicky se věnuju takzvané intuitivní lukostřelbě. Střílíme jak na terč, tak třeba i v noci, kdy se orientujeme podle zvuku. Jde o střelbu z takzvaného holého luku, vlastně to je skoro obyčejný klacek. Prodleva mezi zaměřením a vystřelením je velice krátká. Je to jiná technika než sportovní lukostřelba, žádná měřidla a ty věci okolo. A protože máme dřevěné šípy, každý střílí úplně jinak, což je zábavné. Ale trefujeme se obvykle docela dobře!

Zpracovali Radek Strnad a Vladan Drvota