Moc rozhovorů nedává, na divadle má menší role ředitelů, komorníků… O to víc si je vychutnává. Svým komediálním nadáním dává postavám klíčové role oper, operet i muzikálů…

Krásné atmosféry si jako sólista užívá i na koncertech klasické hudby. Má jich na svém kontě přes dva tisíce.

Řeč je o Radkovi Krejčím, sólistovi opery Severočeského divadla v Ústí nad Labem. Již 14. června oslaví padesátiny, je služebně nejstarší člen ústeckého souboru. Na severu Čech působí 16. sezonu!

Vybaví se vám začátky v Ústí?
Poprvé jsem v Ústí zpíval ještě jako student Akademie múzických umění v roce 1986. Dostal jsem konkurzní nabídku na roli Colase v Mozartově opeře Bastien a Bastienka.
Přesto jsem si to rozmyslel a do angažmá šel v Českých Budějovicích. To město se mi líbilo, navíc jsem tam jezdil každé prázdniny s rodiči do nedalekých lázní Třeboň. Takže roli tu měla i nostalgie.

Ale nakonec jste se stejně ocitl zpátky na severu Čech…
V roce 1998 jsem byl pozván na předzpívání. Nejprve jsem hostoval v Ústí ve Veselé vdově… Potom staří bardi basisté, třeba J. Vavruška a Jiří Endršt, odešli, a další (J. Březina) byli nemocní. Tehdejší šéf opery Lubomír Havlák mi nabídl úvazek, a tak jsem podepsal smlouvu.

Chce to pevné nervy

Dostal jste jako mladý začínající zpěvák nějaké užitečné rady?
Ano. „Pokud nemáš pevné nervy, nechoď na jeviště!" To si potom přestanete věřit. Když jsem byl student, Marie Rosůlková mi vždy říkávala, že jakmile přestanu cítit v konečkách prstů brnění, ten křehký pocit sounáležitosti a partneřiny na jevišti, měl bych odejít. Zatím to brnění stále cítím (smích).

Měl jste po těch letech chuť z ústeckého divadla odejít?
To víte, že jsem měl i zaječí úmysly. Měl jsem sedm hubených let a potom jsem pro změnu zachraňoval některé inscenace, třeba Evžena Oněgina, Čarostřelce, Traviatu nebo Netopýra. Zaskakoval jsem v nich totiž za kolegy.

Zazpíval jste si už svou vysněnou roli, či na ni dál čekáte?
Pár vysněných rolí jsem měl.
Ale co se kantátové a oratorní tvorby týče, splnil se mi sen snad ve všem. V Beethovenově Misse Solemnis, Dvořákově Stabat Mater, Haydnově Stvoření, v kompletní duchovní tvorbě A. Brucknera až po Bachovy Janovy pašije či h-moll mši. Zpíval jsem se všemi významnými orchestry u nás, ale také s Tonkünstler Orchester Wien, i Berliner Sinfonie Orchester.

Nedávno jste se také vrátil z chorvatského Záhřebu…
Jsem rád, že mě tam opakovaně zvou. Když vás po koncertě někdo poplácá po rameni, je to fajn, ale když vás zvou opětovně, je to pro mě přímo vyznamenání. Zpíval jsem tam potřetí a bylo to báječné.

Čeká vás zajímavý koncert?
Zítra otevírám Kmochův Kolín, v žádném případě to ale nebude dechovka (smích). V krásném sakrálním prostoru katedrály svatého Bartoloměje zazpívám árie z Bachovských kantát a s kolegy Mozartovu Korunovační mši.

Jen tak nezapomenu

Máte za svou kariéru i nezapomenutelný zážitek?
Měl jsem tu čest, že jsem zpíval slavnou Gounodovu Caecilien Messe v největším španělském koncertním sále Auditorio Nationale de Musica v Madridu. Byla to výjimečná událost se čtyřmi tisíci posluchači v sále.

Trpíte nervozitou?
Bojím se pořád, nejhorší je těch pět minut před začátkem. Když už pak stojím na jevišti či pódiu, spadne to ze mě.

Naposledy jste zpíval v ústeckém divadle v Pucciniho Tosce. Často vás obsazují do rolí ředitelů, jak jste tentokrát spokojen s rolí komorníka?
Jak se to vezme, věděl bych pro sebe o lepší roli (smích). Byla to ale moc fajn práce s výborným mladým režisérem Pilařem. Byl velmi inspirativní, perfektně připravený, měl jasný názor na inscenaci. Všichni, kdo sloužili Scarpiovi, byli svým způsobem nějak postiženi, přijďte se podívat. Od kolegů jsem zaslechl poznámku, že se se mnou nebudou kamarádit, protože jsem odporný a slizký (smích).

Poslední dobou vás v angažmá v Ústí potkaly pěkné role…
To ano. V muzikálu Noc na Karlštejně (purkrabí) i v Růži z Argentiny (ředitel hotelu) mám opravdu hezké role.

Zpíváte dlouho, váš hlas jistě dennodenně trpí. Máte na hlasivky nějakou medicínu?
Musím to zaklepat, ale nevím, co jsou to choroby. Když mě po škole začalo škrábat v krku, hned jsem šel k foniatrovi. Mnohdy vám ale poškodí krk ještě víc. Proto, když mě něco bolí, dám si obyčejný česnek nebo zázvor.

Zlé až kruté časy

Zabrousím trochu i k vašemu mládí. Snad mi prominete…
Asi vím, na co se chcete ptát. Teď už to tak nevypadá, ale v dětství jsem se od ostatních dětí dost odlišoval svou fyziognomií. Byly zlé, často až kruté. Vím, co je to šikana.

Musel jste si dost vytrpět… Odkud pocházejí vaši rodiče?
Měl jsem adoptivní rodiče, kteří si mne vzali ve čtyřech letech k sobě. Bylo to dost kruté období… A to i poté, kdy jsem se dozvěděl svůj osud.

Jsem míšenec. Biologický otec byl Japonec, matka Češka. Rodiče, kteří si mě poté vzali, museli počítat s obrovským břemenem.
V kolika letech si vás vzali?
Oni o mně věděli už od narození, jenže tehdy bylo těžké osvojit si dítě. Celý proces trval asi čtyři roky, až ve čtyřech letech jsem dostal jméno Radek Krejčí. Rodiče mi poté vytvořili krásné podmínky pro život. Jsem jim za to moc vděčný. Protože ne každé dítě z dětského domova má takové štěstí.

Ne v Ústí. V Praze

Byli se na vás někdy adoptivní rodiče podívat v Ústí?
Nebyli. Ale viděli mě v Praze v Národním divadle, když tam ústecké divadlo hostovalo. Samozřejmě chodili často na mé koncerty v Praze, mám jich tu bezpočet. Otec už bohužel nežije, mamince bude 90 let. Je nemocná, ale nechci ji dát do pečovatelského domova. Starám se o ni. Deset let má Alzheimera, je to těžké.

Řekněte, kdy se u vás zrodil pěvecký talent?
Nezrodil se, s tím se člověk musí narodit. Nastoupil jsem v roce 1974 do chlapeckého sboru při Bambini di Praga, na svou dobu byl unikátní. Zakladatelka paní Kulínská na mě i na mé tehdejší kolegy-sboráčky Petra Maláska, Tomáše Trapla nebo Davida Kollera do dneška s láskou vzpomíná. Stejně jako já na ni.

V novinách bylo nedávno spojováno vaše přátelství s Hanou Hegerovou. Prozradíte více?
Ona je jako má druhá máma. Známe se přes třicet let, dávala mi rady do života. Máme stejný pohled na svět, naše společná láska byla opera. Říkala, že pokud by někdy chtěla někdy něco vyučovat, byla by to operní režie. Doma nic jiného neposlouchá než klasiku. Komu se poštěstí prožít kus života po boku tak výrazné osobnosti…?

Jaká je paní Hana osobnost?
Moc toho nenamluví, ale co řekne, to sedí. Ráda glosuje, často s ironickým nádechem, ale o to víc se při tom rádi zasmějeme. Asi to nemusím moc rozebírat, ale každou chvíli s ní je radost prožít.

V Donšajnech, Menzelově snímku z operního prostředí, hrajete spolu s pěvkyní Annou Klamo, kolegyní z Ústí, ve filmu. Vzpomínáte na léto, kdy jste točili?
Vzpomínám s nostalgií, setkání s režisérem Menzelem je pro mne na pomezí snu. Bohužel jsem ale tušil, že téma operního prostředí nebude pro mainstreamové publikum tak zajímavé, jako třeba film Vesničko má středisková.

Ten rudý kostým

Nejste ve filmu moc vidět, ale váš rudý kostým je nezapomenutelný. Poznali vás i sousedi?
Poznali. A divil jsem se, kolik jich bylo (smích).

Do jakého roku sahají vaše první filmové začátky?
V revolučním roce 1989 jsem hrál ve filmu „Největší z Pierotů" od režiséra Ivana Baladi. Stejný rok jsem hrál epizodu i v prvním celovečerním filmu režiséra Fera Feniče „Zvláštní bytosti".

Radku, za celou kulturní společnost Vám přeji ke kulatým narozeninám hodně zdraví a krásné pracovní role pěvecké i filmové. A ať vás ještě dlouho brní prsty. Vše nejlepší!