Příjemně šílená, střelená nebo praštěná je tato dvojka z Práglu. Ale bude portovnímu publiku v pátek navečer v Domě kultury vyhovovat, ať už budou ti lidé melancholičtí, ryčně zábavní či běžně veselí. Publikum Porty je totiž tolerantní pro každou prču. Alespoň doufám.

Tak třeba reggae

Nemohu tvrdit, že dvojka Vasilův Rubáš je první českou kapelou, která využila v jamajském reggae jako hlavní nástroj tahací harmoniku. To už kdysi severočeský Neelektrik band, tuším. Ale i Rubáš je parta veselá, světa znalá a odvázaná. „Bacha, hochu, bacha na ty Carrerou, ty tě předjedou, tvůj golfík je pomalej," skoro jakoby duo reagovalo na loňské dálniční aférky s předjížděním. Nedivil bych se.

Zpívajó ti dva kreativci z reklamky, jak jim zobák narostl. A jak jinak? Nešetří vulgarismy ani jinými -ismy, však uslyšíte.

Loni ti dva vyhráli Portu v Ústí a měli škodolibou radost. Na webíku zahlásili: „Vyhráli jsme mezinárodní kolo Porty v Ústí a museli nás live dávat na českém rozhlase :))))".

Aktuální možná bude píseň „Tramvaj, ač se ta doprava pěkných pár let v Ústí nenosí."

Zaprší. Že by?!

Tou písní trubka zní, my ale možná budeme také trubičky, naplní-li se finální slova „…a já tu zase v dešti moknu". No, uvidíme.

V písni „Rum a bum", takové ryčné hospodské odvazové, zní tu tam cizí rytmy. Není divu, že brzo Rubáš čeká společné hraní se Švihadlem. Ale je to i velká radost, když tu zní slova „Poblikón, Poblijón", zřetelný odkaz na můj oblíbený film „Soukromé neřesti" (1997), snímek o poněkud šíleném americkém rádio spíkrovi Howardovi Sternovi. Jeho humor je prče Rubáše blízký.

Milostná folková „Vidím dým" moc neční, zato končí v obláčcích dýmu. Plná ironie je „Kuba", hrátky dua na dané téma. „Tančete, chcete-li, proto tu jsme. Tak proč stojíte jak dřeva," jakoby se ptali ti dva.

„Hlavou proti zdi" asi někomu hlavu zamotá, a možná ne. To jsou ty Vasilovy srandičky, nejednoznačné, ulítlé, zábavné, jak ve kterou denní hodinu. Tak třeba „Kravata". Asi ji s nimi v hospodě zpívat nebudete, i když jeden nikdy neví. Ale její zběsilost textová i harmonikový kvapík do sebe něco má. A pak ta Francie, sladká jak Kozina. Inu Vasil.

Aby v písni „Klavír" klavír chyběl, to by si duo dovolilo! „Kolik z vás mi závidí jediný dotek ve tmě, schovaný pod zemí ukusuju z mostu beton," navozuje duo atmosféru folkového undergroundu. Asi. Možná ne. Kdo ví? A proč?

„…Někdo je Bůh, někdo je vůl, někdo je lůzr, někdo je bejk, někdo je punk, někdo je blues a já jsem plyšák pro ženy/ Viktor Kožený, to je frajer ložený/ v ložnici má čtyři Boženy, A já jsem plyšák pro ženy…" deklamuje duo hlasem zklamaným. A když si vytáhnete booklet z CD, abyste si „zkontrolovali texty", jestli kapela nedělá chyby, čtete slova medvídka: „Tady má bejt knížečka! Ihned ji vrať!" život je krutý, kdejakej méďa si na vás vyskakuje, ba jo.

Prima schíza

Na vše, co bylo dosud psáno, zapomeňte. „Buď normální" je hit i úlet, dobrej kousek. Nutno slyšet.

„Láhev, sex, štěstí" je konečně song pro nás opravdový chlapy. Správně nadržená, i s hvězdičkou, s více. Ale nechtělo to už zase trochu přitvrdit?

Na pozdrav „Ahoj paneláci!" daleko z domu nemusím, ta píseň plná soucitu s krabicemi okolo nás je slušná odrhovačka. A pointa? Paneláci sou lepší než lidi, ty šedivý potvory a darebáci. Smutné…

Kinderpunková „Autoprotestsong" ví přesně, co (a kam) chce. A bonus CD? Tak jo, ale pro těch pár vteřin. Sekund…

Jsou CD, které vás pohladí, jiné vám zas nafackují. Už víte, kam patří „Konec světa" (100PROmotion, 2012)?