Kapela Olympic slaví půlstoletí. Supraphon už jí vydal výběrové pětiCD „50", ale ke kulatinám si Petr Janda a spol. nadělili i zcela nové album „Souhvězdí šílenců" (Supraphon, listopad 2013). A co víc, pořád je to ten „starý dobrý" Olympic. Z alba zní jasné bigbítové melodie, pravdivé texty, srozumitelný, podmanivý zpěv.

Nad novou deskou jsme se sešli s kompletní skupinou vedenou zpěvákem, kytaristou a autorem písniček Petrem Jandou, spoluzakladatelem Olympiku. I po tak dlouhé době z legendární čtyřky sálají energie a elán, že by jim je mohli závidět mnozí mladší. Navíc kapela rozhodně nekončí, což je dobře! Sever Čech si ji aktuálně užije právě 23. listopadu v Teplicích.

Šlo to hladce

Na přelomu jara a léta vám bohužel náhle zemřel bubeník Milan Peroutka, přezdívaný Ferda; vznikala nová deska o to tížeji?
To ani ne: desku jsme měli v plánu už dřív, bylo jasné, že ji natočíme. Šlo to hladce. Začali jsme točit v srpnu, písničky byly připravené, z 25 jsme jich vybrali 14. Na každé jsme pracovali zhruba hodinu a pak jsme ji natočili.

Milan Peroutka se už na desce nestihl jakkoliv podílet?
Bohužel ne, natáčení jsme měli naplánované až na léto.

Nový bubeník se hledal těžce?
Ne, lehce. Martina jsme znali, i nějaká spolupráce s některými členy Olympiku byla, takže když Ferda zemřel, hlásil se sám. Původně s tím, že by si třeba zahrál na vzpomínkovém koncertu. Řekl: „Kdybyste chtěli pokračovat, nabízím své služby." A bylo to.

Zvažovali jste i konec kapely?
První dny tu takové úvahy byly. Byl to hrozný smutek, byli jsme vykolejení, neschopni reálných úvah.

Milan zdaleka není první muzikant Olympiku, který zemřel…
To je pravda, ale vedle Miroslava Berky je jediný, který zemřel v té době, kdy s námi hrál. Ostatní už byli mimo kapelu. Ferdova smrt nás ohromně zasáhla. Byli jsme spolu poměrně často, za sebou jsme měli moc a moc věcí. Šest cest do Ameriky a tři do Austrálie, několik tisíc koncertů. Ferda byl skutečně člen rodiny. Ono se to špatně vysvětluje, ale bylo to velice silné.

Ne nostalgie, smutek

V anotaci alba se píše, že prý je nostalgická. Přepadá vás s přibývajícím věkem nostalgie častěji než dřív?
Nostalgie ani ne, v kapele je teď obecně spíše smutek. Je to pochopitelné: Ferda byl veselý kluk, pořád měl nové a nové nápady, šířil kolem sebe veselou náladu, vždy nás pobavil nějakou kravinou. Jeli jsme třeba autobusem na koncert, on přicházel třeba se sprostými písničkami nebo s vtipy, které někdy i třikrát zvojtil.

A co dnes?
Dneska je situace ve skupině trochu jiná: více si povídáme, žádné legrácky, řešíme budoucnost, co připravíme, co natočíme. Dřív jsme se daleko víc bavili. To pominulo.

Když jsme u smutných událostí, nedávno zemřel Zdeněk Rytíř. Plánovali jste na novou desku nějakou písničku s jeho textem?
Po pravdě, už ne. Před dvěma třemi lety nám napsal poslední text, určitě už mu nebylo dobře a měli jsme pocit, že ho to dost vyčerpává. Jde o písničku „My už jiný nebudem", senzační text… Od jeho ženy jsme se pak dozvěděli, že to byl poslední text, který Zdeněk napsal. A shodou okolností to byla poslední věc, kterou s námi ve studiu nahrál Milan Peroutka.

První singl nové desky je písnička „Pane můj". Je ohlédnutím za 50 lety kapely? V té písni zní: „Ač bezvěrec, obracím se k Bohu". Ke komu se teď obracíte?
K manželkám! Ale vážně: žijeme v typicky české společnosti, kde nikdo neřekne, že není věřící a nikdo neřekne, že věřící je. Ta písnička je právě o tomhle. Něco někde určitě je. Něco, co nás řídí a co z nás dělá lidi. Nemáme rádi církevní procedury a rituály, ale občas se koukneme nahoru, jestli nám tu kterou věc „ten nahoře" schválí. Se stářím se tam obracíme stále častěji, hodnoty se mění. Ta písnička je i o lidské nevyrovnanosti, o nejistotách…

Vrba i Rytíř chybějí

Vedle vlastních textů vám na CD přispěli i Eduard Krečmar, Miroslav Černý, Aleš Brichta, Karel Šíp…
To jsou textaři, se kterými už jsme dělali. S Brichtou asi posledních 15 let, s ostatními už od 60., 70. let. Marná sláva, Pavel Vrba a Zdeněk Rytíř tu chyběj´, ta rána se už asi nikdy zcela nezacelí. Mladým básníkům pořád něco chybí, musejí dozrát. Textaři se už holt nerodí, textařina není moc dobrý povolání.

S CD vyjde i limitovaná edice 500 elpíček. Není to málo?
Ne, je to tak akorát. Vyznavačů vinylů není zase tolik, i když jejich počet trošku roste. Přeci jen vyndat LP z velkýho obalu, dát desku na talíř a pustit si ji přes dobrou velkou aparaturu to je rituál. To je fakt krása!

Album nese název „Souhvězdí šílenců"; připadáte si sami někdy jako šílenci?
Sami sice ne, ale někteří lidé si to o nás myslí. Ptají se: Co je tak úžasného na zaměstnání, kdy tě ve dvě odpoledne naložej´ do nějakého třasotřasu, jedeš po tý šílený dálnici někam za Brno, tam zkouška, dvě hodiny čekáš, než se naplní sál, pak koncert a hodinu podepisování a pak zase třasotřasem domů, kam se dostaneš ve dvě v noci? To vás fakt baví? A baví!

Někteří lidi se dnes diví, že Olympic hraje i ty nejmenší štace. Že třeba po vzoru Kabátu neuděláte během roku jen pár velkých koncertů a basta.
Tak to by u nás nešlo. Jak nějaký čas nehrajeme, tak jsme z toho nemocní. Prostě potřebujeme hrát co nejvíc, zažívat tu atmosféru. Vždyť hudba je náš život.

Jak bude vypadat váš „vánoční" koncert 6. prosince v Lucerně?
Bude v čase předvánočním, ale koledy na něm hrát nebudeme. Bude to takový program na jedno použití. Zahrajeme pár věcí z nového alba, možná vyhrabeme pár věcí z programu z Malostranské besedy. Samozřejmě zazní i pár hitů a vlídné slovo. Houslistka Gabriela Demeterová si s námi zahraje dvě instrumentálky. A budeme lidi nabádat k míru, dobrotě a aby na sebe byli hodní…

Zpracovali Zdeněk Brouček a Radek Strnad