Herečka Tereza Hofová (33), původem z Prahy, předloni opustila Činoherní studio a zamířila na Island, aby si vyčistila hlavu. Už se párkrát do Česka vrátila, nyní je zpět se svým miminkem. Zažívá krátký intenzivní „comeback", zahraje si párkrát s bývalými kolegy.

Je to lék na stesk i obava, že už bude vše jinak. Ale těší se nepopsatelně. „Vlastně mě od jeviště musí odhánět, abych na něm nestála už teď," směje se.

Užít si Terezu Hofovou v roli TV moderátorky Moniky Gold i zavzpomínat lze v úterý 30. dubna díky inscenaci Bohové hokej nehrají. Napsal ji přímo pro Činoherák Petr Kolečko. Sám věřím a těším se, že se ten „čarodějnický" večer na Střekově povede.

Už nejsem Marla

Čekají vás v Ústí dvě hry. Pere se to teď ve vás hodně?
Asi ano. Těším se na tu partu a zvláštní nostalgii, ale jsme z toho i strašně nervózní. Od Marly z Klubu rváčů už jsem na hony vzdálená. Mívala se mnou společný nihilismus i další věci, dnes je to naopak. Mám miminko a úžasného muže, přítele, Islanďana. Trochu se mi změnily hodnoty.

Co už máte na Islandu za sebou? Znala jste tam někoho, když jste tam odjížděla z Čech?
Skoro neznala, ale do uměleckých kruhů jsem pronikla. Natočila jsem tam film, udělala několik malých performancí, spíš uměleckých, výtvarných, než divadelních. Je to těžký, zvlášť na Islandu, kde je trh malý. Já potřebuji pracovat v kolektivu, takže dál hledám lidi, se kterými by to tam šlo. Teď se rýsuje finsko-islandsko-česká koprodukce, ale to je zatím jen ve fázi zrodu… V zahraničí to není jednoduché pro nikoho, kdo začíná od nuly a nemá za sebou nějaké renomé. Kdo to nezažil, nedokáže si představit, jak strašně těžké to může být.

Přijíždíte od islandských bohů do české hry Bohové hokej nehrají, psané na ústecké poměry, pro Činoherák. Co s vámi dělají islandská božstva, mytologie?
Je to hodně silné. Na jednu stranu je to velké turistické klišé, elfové jsou „lákačka".
Ale příroda je tam mocná, něco úplně jiného, než na co jsme tady zvyklí. Ty energie tam jsou, prostor je nekonečný a horizont úplně otevřený. Na ostrově se energie z moře a odevšad kumuluje, Island má vulkány i led, je to síla.

Cítíte u Kolečkovy hry, tak jako já, souvislost s Klubem rváčů? Řekl bych, že v obou mají hrdinové „problém s morálkou".
Anarchismus v Klubu rváčů vzniká ze stereotypu konzumní společnosti, který je slepý, ubíjí touhy a chtíče. Člověk v něm žije ve světě, kde jakoby vše má, ale tím žije šedý průměr, stává se z něj nikdo. Společnost jakoby nikam nesměřuje (alespoň tak to bylo na konci 90. let v USA, kdy román vyšel), lidé životem začínají „pohrdat", aby zjistili, že je to to nejdůležitější, co mají. Vedou ho skrz bolest a nihilismus až k úplné krajnosti, aby vyzkoušeli meze toho, kam až jsou schopni zajít.
Navíc je to v USA, kde funguje kapitalistická společnost na úplně jiných principech, než si umíme představit. Občanská společnost tam neexistuje, ani žádné sociální zázemí; když jste tam lůzr, jste opravdu lůzr. Tady ještě pořád máme za sebou nějaký sociální background, stát, společnost se za vás může postavit.
Tím se můžeme obloukem dostat ke hře „Bohové hokej nehrají", jejíž hrdinové jsou český okraj, na který si tu lidi hrozně rádi pravičácky stěžují a plivou na ně jako na zneužívače dávek. Jenže oni si to nevybrali dobrovolně, v těch podmínkách vyrůstali. Formuje je ghetto a život v něm, je to začarovaný kruh…
Pojítko s Klubem rváčů tu je, jeho hrdinové jsou lůzrové, respektive chtějí jimi být, protože kdo nic nemá, nemá co ztratit. V Bozích žijou ,na okraji' nedobrovolně, ale to jim dává rozměr svobody, po které ve Rváčích touží. Oni si to ale neuvědomují a chtějí samozřejmě někam výš…

Jak silná je pro vás scéna z fotografie k tomuto článku? Klečíte nad Kryštofem Rimským…
Inspirovali jsme se fotografem La Chapellem. Snažili jsme se, aby tam byl až biblický odkaz: Kryštof jako písničkář Kristián mi leží v náručí jako Ježíš Máří Magdaleně. Ona by mohla být teoreticky jeho vykupitelka, ale je jen nula, která se potkává s další nulou. Jsou to takové ty české celebrity, které mají pocit, že vědí všechno a něčím jsou, když jsou v televizi a mají možnost se ke světu vyjadřovat. Ale jsou to jen plky…
Naše představení tak trochu ukazuje pozici, kde „hrdinové českého šoubyznysu" jsou. Nula od nuly pojde…

Prokleté Sudety

Jste z Prahy, ale žila jste tu a pracovala. Jak vnímáte Sudety, kde se Bohové odehrávají?
Pro Sudety mám těžký sentiment, místa v nich mají dráp a člověka, který se zajímá o historii a cítí některé věci, které jsou jakoby „za", nemůže městem Ústí a územími okolo projít lhostejně a nezasažen.
Myslím, že Sudety i Ústí jsou svojí energií prokleté. Je tu obrovský nevyužitý potenciál, který nabízí spolupráce s Němci. Vždyť byly časy, kdy se lidé v Sudetech měli strašně dobře, bývalo to prosperující území. Dnes je zakleté, lidi se tu motají v kruhu a mám pocit, že nehledají východiska. Je to smutné, ale není to Ústím a tím, že by tu nebyli lidé, kteří mají šanci to pozvednout, ukázat správný směr. Myslím, že už se to děje třeba na FUD (Fakulta umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí pozn. autora). Mají zajímavé tvůrčí projekty, jen tu všechno trvá déle.
Praha je bohatá, je v ní všechno jednodušší, jezdí do ní turisté… Praha je střed země, to každého zajímá. Ale koho zajímá Ústí?

Také o tom je Kolečkova hra „Bohové hokej nehrají", že?
Je. Ale kdo nic nezkusí, nic nemá, kdo neriskuje, nic nezíská. To je i problém Ústí…

V „Bozích" je silná trojice Rimský, Maryško a Plouhar. Mohu na ně vzít syna (13), když s námi chodí i na představení Demaga?
Proč ne? Zvládne-li Demago.
Škoda, že tato inscenace pro řadu lidí vyznívá tak, že se člověk postavám v Bozích vysmívá. Ale ono to tak není, určitě to tak Kolečko nemyslel. A rozhodně jsme to tak nemysleli my.

Jak vidíte svou budoucnost v Činoherním studiem v Ústí? Vrátíte se po mateřské?
Angažmá v Činoheráku těžko, v mojí mezikontinentální situaci to už ani není možné. Ale ráda bych si v Ústí dala nějakou „hostovačku" … Kontakty jsem nepřerušila a ani nechci, nejsem typ člověka, který pálí mosty. Když bude z obou stran chuť dělat něco dohromady, tak proč ne.