Vladimír tu konečně „našel svého otce“, o kterém si myslel, že padl v Korei.

Zapomnělo se ve filmu Nechte zpívat Mišíka na něco?
Já zapomínal různé věci při svém povídání, ale neumím to posoudit, protože film je rozsáhlý, jsou v něm záběry z archivů a tak dále. Materiálu na něj byly asi na dvě a půl hodiny, takže režisérka Jitka Němcová musel stříhat jako o život.

Udělal byste ve filmu o sobě něco jinak?
Já určitě ne. Ten nápad od začátku byl takový střelený a to mě bavilo. Říkal jsem si, že kdyby o mně někdo točil film, chtěl bych, aby nebyl moc seriózní. To se povedlo. Díky Jitce Němcové přibylo i pátrání po mém otci, které já už jsem dávno vzdal. Žil jsem v domnění, že padl někde v Korei, jak mi to říkala máma. A přitom to nemělo logiku, protože ta válka byla později. A vztah mé mámy s tatínkem je někde pohřbený. Nakonec mi tátu našli, což je až kosmická náhoda. Ten film dopadl nejlépe, jak dopadnout mohl. To jsem rád. (Mišíkův tatínek žil ještě nedávno, byl to skvělý aktivní pán, letec se spoustou potomků. Snímek Němcové to na archivních záznamech ukazuje. Mišíkova rodina je s tatínkovými potomky z USA v kontaktu pozn. red.).

Dá se říci, že je režisérka Němcová „báječný parťák“?
Ano, Jitka je úžasná bytost. Někdy tedy je zlobivá, že řve na okolí, ale to režiséři tak mají. A někdy je zase usměvavá, příjemná bytost, takže bych řekl, že je, je to báječný parťák.

Vladimír Mišík
Mišík, t. č. bez tíže. Film o slavném zpěvákovi míří do kin

Líbil se vám nápad na film hned od začátku?
Když za mnou Jitka Němcová přišla a začala na mě chrlit svoje nápady, že v tom mají hrát roli slepice na mojí planetce, nadchlo mě to. Sice jsme v sobě měli oba asi tři panáky, ale čím víc nápadů chrlila, tím víc jsem byl nadšený. Vřele jsem souhlasil.

Co s vámi film udělal v kině na premiéře?
Já ho viděl v pracovní verzi s dobrým zvukem v malém studiu v Holešovicích. Občas jsem se usmíval, říkal si „Tak snad dobrý.“ Ale nevíte, jak to lidi vezmou. To je jako s deskami. Když točíme album, nikdy nevíme, jak dopadne a ani s tím nekalkulujeme. Děláme to tak, abychom z toho měli dobrý pocit. A film, myslím, Jitka s Borisem sestříhali skvěle. Neztrácí tempo ani při rozhovorech. Ale zase sám nejsem samožer, mně se to blbě hodnotí.

Prý nemáte moc radost, že jedete turné s Etc… k vaší sedmdesátce. Proč?
Turné jezdíme asi už od mých dvaceti let, pořád. (Výjimkou bylo období, kdy byl Mišík komunisty zakázaný. Nápis z těch časů „Nechte zpívat Mišíka“ dal filmu název pozn. red.)

Zdroj: Youtube

Vaše první „bezejmenná“ deska nedávno vyšla po 40ti letech v reedici. Když vyšla poprvé, spustila nějakou lavinu?
Lavinu ani omylem, za bolševiků laviny nesměly být v pop music ani v bigbítu. Ale je fakt, že se jí prodalo poměrně dost, to bylo bezvadné. I to „Kuře v hodinkách“, které vyšlo u Hifiklubu v roce 1972, bylo na svou dobu dost drahé, nespustilo žádnou lavinu.

Ale obě desky, jak „Kuře“ tak vaše první album, potvrdilo nějaký trend, že?
To asi ano. My jsme tehdy s Etc… zkoušeli, já ještě neměl repertoár na celou desku, tak jsem to zkombinoval s repertoárem, který jsme hráli v triu Čundenground s Vláďou Mertou a Honzou Hrubým. Takže to mělo takovou písničkářskou náladu. Byla to v uvozovkách moje sólová deska, ale s kamarády.

Vyšla u Supraphonu na CD i na desce. Komu už jste elpíčko dal jako dárek?
Ještě nikomu. Jak chodím k lékařům, občas jim dávám naše nové desky, ale oni už nemají ty gramofony.

Hudebník Vladimír Mišík.
Vladimír Mišík je jednou ze zásadních osobností českého big beatu