Spisovatel Michal Viewegh: Kdybych neměl psaní, fakt bych nic neznamenal

Jsou povídky v knize Průměrně zamilovaný muž všechny nové, nebo jsou tam i nějaké starší, z šuplíku?
Jsou tam i starší. Může za to v žertovné nadsázce Upír z Jihlavy, tedy jihlavský nakladatel Boris Dočekal, který po mně už léta chce do každé své antologie novou povídku. Říkám mu: Borisi, ty mě úplně vysáváš! Takže dvě nebo tři povídky už vyšly v různých antologiích, ale protože jsou to přece jenom antologie jiných autorů, které nejsou zas až tak známé, a protože jsou to povídky, za které se rozhodně nestydím, dovolil jsem si je použít znovu. Většina povídek je ale zbrusu nových.

Vám i vašemu hrdinovi Oskarovi je 60 let. Jak jste se oba změnili od té doby, co to spolu táhnete?
Samozřejmě se nabízí laciné vtipkování typu – jen k lepšímu. Z promiskuitního alkoholika už jsem někým úplně jiným, že?… Nemoc mě ale logicky opravdu trochu změnila, to je bez jakékoli nadsázky. A kromě toho mi bylo šedesát – a kdybych v šedesáti letech nenabral rozum, bylo by v tom něco patologického. Ale člověk by se měl vyhnout sebehodnocení. Kdyby tady seděli mí přátelé ze Sázavy nebo některá z mých tří dcer, ideálně všechny dohromady, asi by vám potvrdili, že v šedesáti jsem o dost jiný než řekněme v pětačtyřiceti.

Michal Viewegh: Kdybych měl ještě nějaký velký sen, už bych se rouhal

Co by mi řekly vaše dcery?
Že jsem se zklidnil a nerozčiluju se už tolik kvůli blbostem. O mém občasném, čím dál řídčejším řádění by spíše vyprávěli moji nejbližší přátelé, se kterými si povídám velmi otevřeně – stejně jako oni se mnou.

Z povídky o Oskarově oslavě šedesátin vyplývá, že nebýt psaní, neměl by Oskar nic. Máte to stejně jako on?
Bylo by rouhání, kdybych řekl, že nemám nic. Mám tři dcery, spoustu přátel, dva skvělé bratry, fakt prima rodinu, taky dům… Chlap by měl být schopen si v šedesáti říct, co vlastně dokázal. Mé dětské a mládežnické atletické výkony v oddílu TJ Kavalír Sázava rozhodně nebyly zaznamenáníhodné… Pak jsem sice v padesáti uběhl maraton, ale byl jsem asi na 675. místě… Dobře, vystudoval jsem vysokou školu, ale tu vystuduje každý třetí. Když to beru profesně, kdybych neměl psaní, fakt bych nic neznamenal. Prostě patřím k ješitným chlapům a jako takový potřebuji mít se čím prokázat, že jsem něco dokázal – a to jsou ty moje knihy.

Byla pro vás šedesátka důvodem k oslavě?
Určitě ano. Dnes máme covidové případy, kdy naprosto nezaslouženě umírají mnohem mladší lidé. Takže člověk by měl být vděčný, že se šedesátky – a i já snad mohu říct ve zdraví – dožil, i když jsem předtím v padesáti málem umřel.

Poté, co vám praskla aorta, jste měl problémy s krátkodobou pamětí. Už jste se vrátil na úroveň, na jakou jste byl zvyklý před tou zdravotní patálií?
Rozhodně ne. Některé problémy víceméně zůstaly. Bez navigace, diktafonu a foťáku se neobejdu. Fotím si všechno. Kde jsem zaparkoval, ve kterém hotelu bydlím i chodbu, která vede k mému pokoji. Bez těchto pomůcek bych to nezvládl. Výrazně jsem omezil autorská čtení, do zahraničí na ně téměř nejezdím. Například do Makedonie jsem jel jenom díky tomu, že mi organizátoři zaplatili letenku a hotel i pro mou prostřední dceru, která mě tam doprovodila a pomáhala mi s orientací.

KVÍZ: Devadesátiny Vladimíra Párala. Jak dobře znáte jeho život a knihy?

A psaní vám potíže nečiní?
Psaní je relativně v pohodě. Povídku v hlavě udržím, jen u románu, jako byla například Dula, trpí nakladatelský redaktor, protože dělám různé časové lapsy, zmatky typu – jedna vedlejší postava se na stránce 40 jmenuje jinak než na stránce 110…. A tohle všechno je břímě pro redaktory. Musím jim tady vzdát hold za to, že mi pomáhají. Já jsem nezapomněl psát, to umím, při vší skromnosti. Umím napsat větu, odstavec, aby to odsýpalo, mělo to nějakou stavbu, vtip, pointu – ale neudržím v hlavě strukturu příběhu, který se odehrává v rozmezí čtyřiceti let a je v něm deset postav.

Jedna z povídek se odehrává na vyhlášení cen Magnesia Litera. Kdy jste naposledy dostal nějakou literární cenu?
Hodně dávno - to bych v této lehce nabádavé odpovědi rád zdůraznil… Doufám, že v té povídce je poznat, že si sám ze sebe a z autorské ješitnosti dělám srandu. Říká se, dokud se můžeš smát, jsi v bezpečí. To je tuším citát z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Sebeironie je taková psychoanalýza v praxi, a tak se ji snažím používat. Mám za sebou pětatřicet, ne-li čtyřicet knih, píšu třicet let a pětadvacet let plním při besedách sály knihoven – takže opravdu nepotřebuju za každou cenu i cenu literární, abych mohl v psaní ještě chvíli pokračovat…

Takže plné sály čtenářů jsou pro vás nejlepším oceněním vaší tvorby?
Tam je to jaksi hmatatelné. Jak říkám, každý si to může vyzkoušet. Může to být i nadšený laik, který něco píše. Pozvi si pět sousedů, přečti jim povídku – a jistě poznáš, jak vypadá znuděné publikum, pobavené publikum anebo to, které jen předstírá, že se mu to líbí… Když čtu osmdesáti lidem, z jejich reakcí už dneska vím, jestli se mi to povedlo více, či méně.

Z jiné povídky prosvítá váš řekněme negativní vztah k Miloši Zemanovi. Pomalu ale jistě se blíží prezidentské volby. Vyhlížíte je s nadějí, či s obavami?
Mezi kandidáty jsou lidé, ke kterým chovám respekt, ale je otázkou, jak by zvládli celou mašinerii té funkce, reprezentaci České republiky v zahraničí a do jaké míry by je semlel politický boj mezi stranami a tak dále. Ale minimálně jeden nebo dva kandidáti by pro mne rozhodně byli lepší variantou než stávající prezident.

Kosmas byl vynikající novinář, říká znalec českého dávnověku Petr Charvát

Co čtete?
V poslední době čtu málo a knihy si vybírám spíš podle tématu než podle jména spisovatele. Mám už dlouhé měsíce rozečtený například milostný román z domova důchodců, jmenuje se Hamlet z West End Avenue, nebo knihy o stoletém staříkovi… Teď jsem měl nemocné oko, operovali mi sítnici, a tak jsem snad podruhé v životě poslouchal audioknihy. Díky tomu jsem se dostal i k těm sebevzdělávacím. Některé jsou neuvěřitelně blbé, ale některé mne příjemně překvapily. Jsou v nich i chytré a použitelné věci.

Co vám dělá radost?
Já už mám v životě takové jednoduché radosti. K šedesátinám jsem dostal 60 lahví vína ze Sonnberku, tak jsem si je tam jel vybrat. Teď jsem byl se dvěma kamarády ve Vysokých Tatrách v krásném hotelu Kempinski, což byl také narozeninový dárek. Ale radost mi dělají i zdánlivé banality. Přijdou sousedi, přinesou dobré víno, posedíme u zapáleného krbu a povídáme si… Vlastně nejvíc mě těší, když se ráno probudím, v diáři nemám žádné otravné povinnosti a mohu chovat naději, že mě čeká klidný, a tudíž příjemný den. Nemusím k žádnému doktorovi, nemusím k soudu (to narážím na porozvodové peripetie), třeba se potkám s dcerami a je to fajn.