A tak zájem o „mistra" neutuchá. Po úspěšném albu standardů „Sentiment" (Supraphon 2010)  nazval nové album příznačně „Dotek lásky" (Supraphon, září 2012). Ne náhodou, je nahrané a nazpívané s citem a láskou. Navíc, jak přiznal, láska je jeho téma.

Zpěvák navíc jedním dechem slibuje: „Rozhodně to není poslední album, které jsem kdy natočil!"

Karle, znamená to, že jste právě chytil nahrávací slinu?
Chytil? Ale ne, mám ji pořád. Chci zpívat a nahrávat písničky dokud to jde, dokud mám nápady a inspiraci, dokud jsem ve formě. Cítím, že zatím stále mám co říct, cítím se dobře a zpívá mi to. Můžu si nastavit repertoár tak, aby mi to zpívalo ještě za pět, ne-li za deset let a aby byl adekvátní mému věku.

Tomu se říká svoboda, že?
Ano. A svoboda ve volbě repertoáru je výhodou populární hudby, třeba u opery by to nešlo. Mozartovské ekvilibristiky ode mne ale nikdo neočekává. Zpívání mě stále baví, myslím, že každý, kdo mě vidí, mi to uvěří.

Také stále pilně koncertujete, že? Je to těžké?
To ano, koncertuji. A zvlášť náročné jsou koncerty ve sportovních halách. To mám vždycky pocit, že musím přidat. Po vystoupení přijde autogramiáda, jenže technici otevřou v hale všechny dveře, výprava už se stěhuje ven, je zima a průvan, a v tom se – zpocený a unavený po dvouapůlhodinovém koncertu – další hodinu podepisuji.

Slušné riziko pro člověka, který se živí hlasem. Co s tím?
V budoucnu si na to budu dávat větší pozor, chci se průvanu pokud možno vyhnout. Všechno záleží na pořadateli koncertu, jak autogramiádu připraví. Zájemci o podpis tyto věci určitě pochopí.

Vaše novinka je opět hodně srdeční záležitost, což dokazuje 
i název této desky: Dotek lásky!
Pořád to ve mně plane, dobrá muzika mě inspiruje. Stále poslouchám, co se u nás i ve světě děje. Moje minulá deska obsahovala spíše evergreenové písně typu velkých balad 
a swingovek. Písně na tu novou jsem hledal v pokladnici popové historie. Jde o melodie, které jsem miloval, mám na ně hezké vzpomínky. Některé ze světových hitů už šikovně převzali a nazpívali mí čeští kolegové. Pokud měli zajímavé texty, hned jsem po nich sáhl – chci nabídnout svoji verzi těchto písní.

To je třeba i případ dvou písní Pavla Bobka…
Pavel Bobek je můj souputník od 60. let, je to jeden z posledních mohykánů naší popové éry a scény od oněch 60. let. I proto jsem ho požádal, aby mi album Dotek lásky pokřtil.
A k těm písním: mám „od něj" na albu dvě: „Ona mi věří" (She Believes In Me) a Vincenta. Vincenta znám už dlouho; píseň se mi líbila v podání Pavla Bobka i v originále od Dona McLeana  (zpěvák z USA, autor hitu American Pie, který proslavila i Madonna – pozn. autora).

Ale proč právě van Gogh?
Téma Vincent van Gogh mě vždycky bralo. Jak asi víte, chtěl jsem být malířem – a maluji dodnes. Čas zpívání měl původně být překlenovací dobou, během které získám prostředky na barvy, plátna, stojany… Vždycky jsem uvažoval o tom, že Vincenta taky nazpívám. Jestli Pavel dovolí, mám k Vincentovi, jak jsem vysvětlil, ještě o dimenzi blíž… Ale co když Pavel tajně maluje a jednou nás překvapí vernisáží výstavy svých obrazů?

Texty na své desky si vybíráte velmi pečlivě…
Dbám na to, aby slova mých písniček byla věrohodná,  adekvátní mému věku. Tak třeba texty Pavla Vrby. Jsem rád, že jsem mohl být u Pavlova posledního textového období, že jsem „chytil" jeho jakési druhé osvícení. Do té doby se mi někdy zdál příliš filosofický, ale v poslední době začal psát jednu perlu za druhou. Nebo Miloš Skalka; on moc netextuje, ale na mojí nové desce má tři texty. Napsal si je jen tak spontánně, že je třeba někdy někomu nabídne. Všechny tři jsem vzal.

Každý song nového CD dýchá jinou atmosférou, jinou náladou…
Od začátku nahrávání jsem ke každé písni přistupoval 
s jiným naladěním, s jiným interpretačním přístupem. Od „Party", která popisuje, co přinesla nová doba, všechny ty kreditky, mobily, parfémy, róby a další vymoženosti, až třeba po píseň „S ní", u které se zdá, že vypráví o vysněné dívce, kterou vypravěč ztratil, a až na závěr se otevře, komu je píseň věnovaná.

A která další písnička z Dotyku lásky je vám hodně blízká?
Moc rád mám třeba i píseň „Já toužil plout". Snažil jsem se ji nazpívat ve stylu manýrismu 60. let, jak barvou hlasu, tak třeba i okamžiky naléhavosti. Obecně: každou píseň jsem nahrával v jiné atmosféře a náladě. Ve studiu jsem se pak raději nevěnoval už ničemu jinému, ani když jsem cítil, že bych měl ještě chuť pokračovat v práci jinou písní.

Album se původně mělo jmenovat Party; proč ta změna?
Víte, já jsem pochybovačný typ – a zaplaťpánbůh pracuji s trpělivými lidmi, kteří tolerují, když chci třeba na hotovém snímku něco změnit, zkusit jinak nebo už hotovou píseň přezpívat. Nové album jsem po nahrání poslouchal 
s lidmi, na které dám, a po jejich připomínkách jsem se rozhodl původní název změnit. Oni mi totiž říkali: „Party? To je na tuhle desku škoda! 
K takovým textům, k takovým baladám a náladám, by to chtělo něco vznešenějšího." Tak jsem došel k názvu – podle jedné z písní alba – Dotek lásky. Vždyť dotek lásky je téměř v každé písni téhle desky, 
i když se třeba přímo v jejím textu slovo láska nevyskytuje.