Protože ale pochází z Moravy – narodil se v roce 1972 ve Vsetíně – zajímalo nás, jestli to nějak podstatně ovlivnilo jeho prožívání Velikonoc. A popravdě, jeho slova nás dost překvapila.

Romane, prozraďte – jak prožíváte Velikonoce? Proženete manželku s pomlázkou?
Na mě vůbec nechoďte s pomlázkou, protože já su ogar z Valašska a tam žádná pomlázka neexistuje. My tomu říkáme šmigrust a je to velice drsná zábava. Vy tady v Čechách máte nějakou pomlázku spletenou z nějakých proutků, ale my ty holky bijeme větvemi z jalovce, což je nepoměrně větší bolest.

Přímo prutem?
Jo, normálně ho uříznete ze stromu. Ono to pak hodně bolí, když ho strčíte za triko.

Kam o svátcích jezdíte?
Pravidelně dojíždím k nám na Valašsko na velikonoční svátky. Jezdím tam i se svojí manželkou už strašně dlouho a vždycky se tam moc těším.

To by mě tedy zajímalo, jak dlouho trvalo vaší ženě, než si na šmigrust zvykla? Nebo se na to nedá zvyknout?
Na to se asi nedá zvyknout. Ale hlavně se nesmíte bránit, protože pak je to ještě horší. Musí se tvářit pěkně a hlavně věřit, že – jak my chlapi tvrdíme – dostat jalovcem je dobrý pro zdraví.

Vybaví se vám velikonoční zážitek z mládí? Něco, co jste zažil ještě jako malý kluk?
Vzpomínám si, že jsme v 80. letech vždycky každý Velikonoce jezdili k babičce do jedné vesnice tam u nás na Valašsku… To byl vlastně můj první výdělek, v sedmi osmi letech, že jsem dostával vajíčka buď čokoládová nebo pravá, a sem tam nějakou pětikorunu nebo dvoukorunu. Měl jsem velkou radost, když jsme pak po dvanácté hodině, po poledni přišli zpátky k babičce, celou tu igelitku vysypali na stůl a ten poklad počítali. Zjišťovat, kolik čokoládek, vajec a kolik korunek máme – to bylo pro mě jako kluka velice dobrodružný (smích).

A když tedy na ta děvčata „jdete“ tak drsně s jalovcem – oplácejí vám to dívky nějak?
Nijak, proč? Tam u nás vůbec nemají šanci!

Mluvím třeba o polévání vodou.
Ale ne – to se u nás nedělá. Občas to nějaká zkusí, ale pak to schytá ještě víc. To je prostě jen chlapská záležitost!

A při „mlácení“ jdete vždy jen jeden na jednu?
Ne – klidně i devatenáct nebo víc na jednu jedinou. Takže ta holka to mívá těžší. A tím víc těžké, čím víc se brání, zamyká se někde. Všude se dostaneme!

Tradice jsou tradice, ale přesto – cítil jste někdy potřebu se pak některé dívce omluvit?
Vůbec ne, protože my to vlastně děláme pro ně. Pro jejich prospěch, pro jejich zdraví je bijeme tím jalovcem s trny, které jsou napuštěné zdravím. To spíš ony by se měly omluvit nám, že dýl nedržely (smích).