Přitom na začátku dospělé kariéry neměl na růžích ustláno. Naopak. Působil v poloprofesionálním Havířově a na živobytí si vydělával rukama. "Nemohl jsem si vždy koupit, co jsem chtěl. Naučil jsem se vážit si peněz," říká pro Deník. 

Proč objevila extraliga Roberta Říčku až v pětadvaceti letech?

Před tím jsem na extraligu asi neměl. V devatenácti jsem byl na zkoušce ve Vítkovicích, ale tehdy tam měli nabitý kádr v čele s Viktorem Ujčíkem a Jirkou Burgerem. V té době jsem byl soudný a věděl, že tam jsou lepší hráči. Nevzdal jsem to a pořád jsem se snažil na sobě pracovat. Nakonec jsem měl štěstí, že mi dali šanci ve Zlíně. Už jsem ji nepustil a v nejvyšší soutěži se usadil.

Nejste až moc skromný? Ještě bych pochopil, kdybyste byl nějaké „kopyto“, ale v mládežnických kategoriích jste dělal bod na zápas a byl nejlepším střelcem…

Možná jsem měl smůlu, že když jsem přecházel z juniorky do áčka, tak hokej v Havířově zkrachoval. Navíc v té době jsem neměl žádného agenta nebo zástupce, který by mě někam protlačil. Pak se v Havířově rozjela druhá liga a já tam zůstal. Po dvou sezonách jsem už nějaké nabídky z extraligy dostal. Věřil jsem ale, že bychom mohli postoupit s Havířovem.

Za pět minut dvanáct

Do extraligy si vás vytáhl Zlín. Pomohl vám fakt, že jste se stal třetím nejlepším střelcem týmu, protože v opačném případě by už asi šance nepřišla?

Počítal jsem s tím, že je to za pět minut dvanáct, co jsem se do extraligy dostal. Navíc při trendu, kdy se spíše sází na mladé kluky. Chtěl jsem ukázat to nejlepší, co ve mně je. Naštěstí jsem se líbil trenérům a sedl si se spoluhráči. Především s Petrem Holíkem a Romanem Vlachem. Celkově ve Zlíne to bylo takové domácké a nikdo mě nebral podřadně, že jsem přišel z první ligy. Byli tam moc hodní lidi a s některými jsem dodnes v kontaktu.

Zlín se vám stal postupem času těsným a vy jste zvolil odchod. Respektive stal jste se vyhledávaným zbožím. Proč jste si vybral Spartu Praha?

Poslední rok ve Zlíně se mi nabídky docela hrnuly. Bylo mi osmadvacet a chtěl jsem odejít do klubu, kde byla možnost týmového úspěchu. Vždycky jsem chtěl něco vyhrát a Sparta měla každý rok dobrý tým.

Tím začalo vaše putování po Čechách. Jaké bylo angažmá ve Spartě a co vám dalo působení ve věhlasném klubu?

I když jsem za čtyři roky získal pouze jednu medaili, tak mě toto angažmá zase posunulo dál. Působit v takovém velkoklubu byla pro mě obrovská zkušenost. Nemyslím si, že by to byl nějaký propadák. A těžím z toho i nyní v Pardubicích. Zpětně bych udělal to samé rozhodnutí.

Po Spartě si vás vyhlédly Pardubice. Co vás lákalo na tomto angažmá?

Rozhodovalo několik aspektů. Na Spartě už jsem byl čtyři roky. Doufal jsem, že v Pardubicích dostanu větší roli. Zároveň jsem chtěl jít do klubu s vysokými ambicemi. Přišel nový majitel a s ním spousta kvalitních hráčů. Skládal se silný tým. Navíc tady to zázemí je fantastické. I když hrály Pardubice dole, tak pořád prokazovaly, že jsou hokejovou baštou. Lidi na hokej stále chodili. Tohle všechno mě lákalo. Jak jsem dostal nabídku, moc dlouho jsem neváhal.

Petr Dědek na tiskové konferenci HC Dynamo Pardubice.
Byznysmen Dědek: Jasný cíl medaile, vše ostatní beru jako neúspěch

Bylo vám něco přislíbeno ve smyslu: budeš hrát v první lajně, chodit na přesilovky?

Plus minus jsem věděl jaký bude náš kádr, ale nebyl jsem žádná hvězda a nikdo mi jakoukoli pozici negarantoval. Nicméně věřil jsem ve své schopnosti, že během přípravy trenéry přesvědčím a vybojuji si nějaké dobré místo. Na druhou stranu oni věděli, co berou za hráče, takže mi složili lajnu. Dali mě k Davidovi Ciencialovi, který tolik nestřílí, ale umí skvěle přihrát.

Máte zajímavou historii. V novém týmu hrajete proti celku, kam pak přestoupíte? Zlín – Sparta, Sparta – Pardubice, takže příští stanicí bude Plzeň?

(rozesměje se) Je to zajímavé, že to takhle vychází. Už si ze mě dělají kluci srandu, že půjdu do Plzně. Ale je to jen shoda náhod.

Jak ve Spartě, tak v Pardubicích jste si debut osladil gólem, v Pardubicích hned dvěma ze tří do sítě soupeře. Chcete se vždy uvést co nejlépe?

Po přípravných zápasech je každý hráč hodně namotivovaný a také čerstvý. Pět měsíců se trénuje na úvod sezony. Vždycky se snažím do ní vstoupit dobře. Letos se mi to povedlo až extrémně.

Gólové ani bodové mety si už nedávám

Vaše sebevědomí vylétlo v Pardubicích až někam do stratosféry. Krátce po polovině základní části jste devatenácti trefami překonal svůj střelecký rekord v sezoně. Čím si to vysvětlit?

Tím, že se daří týmu, daří se i mě a vezu se s ním na vítězné vlně. Když dva tři zápasy nedám gól, tak jsem v klidu, protože vím, že budeme vyhrávat a já se trefím jindy. Stále si udržuji pozitivní mysl. Jsem rád, že mohu týmu, takto pomáhat. Také jsme měli kvalitní letní přípravu. Dokonce jsem shodil i nějaká kila (úsměv). Od začátku sezony se cítím výborně fyzicky. Celkově jsem v Pardubicích spokojen. Sedlo mi ovzduší v klubu, lidi kolem, kluci v kabině. Máme skvělou partu, hodně rychle jsem se tady zabydlel a cítím se tu výborně. A hlavně mi věří trenéři.

V každé extraligové sezoně, tedy celé odehrané jste se přehoupl přes dvojciferný počet branek. Je nějaká norma pro útočníka?

To je těžké. Záleží na tom kolik ten daný hráč stráví času na ledě, jakou má v týmu pozici. Určitě jiný bodový přírůstek se čeká od Růžičky či Guláše než od kluků, co hrají třetí, čtvrtou lajnu. Žádná norma neexistuje.

Vy osobně si dáváte nějaké mety před sezonou kolika byste chtěl dosáhnout gólů, potažmo bodů?

Já už si nedávám žádné osobní cíle. Samozřejmě jsem rád, že v těch kompletních sezonách jsem nikdy nešel pod deset gólů. Přestože jsem nehrál vždy v prvních dvou pětkách, tak si udržuji konstantní výkonnost.

Dušan Salfický, sportovní ředitel HC Dynamo Pardubice.
Salfický: Hokej jsem dělal vždy pro lidi. Ať už na ledě nebo v kanceláři

Asi by to člověka svazovalo, kdyby si řekl v Pardubicích dám dvacet gólů, a pak se měsíc nemohl hnout z mety třináct…

Párkrát už jsem se spálil. Do sezony jsem šel s nějakým předsevzetím a pak hlava trpěla. Třeba prvních dvanáct zápasů jsem čekal na gól. Pak se to těžko dohání. Nejlepší je hrát s čistou hlavou. Sám nejlépe vím, že když si hru užívám, tak předvádím ten nejlepší hokej.

Ve 30 zápasech jste nasbíral 31 kanadských bodů. Zdá se, že si hokej v Pardubicích užíváte plnými doušky.

Zatím jsem spokojený. Navíc plníme týmový cíl, umístit se před play off do čtvrtého místa. Jsem hlavně rád, že nahoře je tým a udržujeme si pohodu na ledě i v kabině. V klubu celkově panuje zdravá atmosféra. Neřešíme nějaké zdlouhavé krize a sérii proher. Jsem rád, že týmu pomáhám, ale žádné mety pro góly či body do konce sezony si nedávám.

Odkud nebo jakým způsobem nejčastěji a také nejraději střílíte góly?

Spíše z levé strany. Rád střílím z voleje a mají největší zbraně je střela švihem. V současném hokeji, ale už není na gólfák tolik času. Hodně se snažíme trénovat z první nebo druhého doteku. Každopádně mám rád, když to dostanu nalité na volej. Ze střely z první jsem dal asi nejvíce gólů.

Chemie s dvorním nahrávačem Ciencialou

Máte nějakého oblíbeného brankáře či soupeře, kterému dráždíte nervy svými góly?

Letos mi to padá proti Třinci, Plzni i Bolce. V té dané sezoně se mi pak proti podobným celkům hraje lépe. Respektive lépe je vnímám. Ale každou sezonu je to jiné. Přeci jenom týmy a vlastně gólmani se obměňují. Co nemám rád, tak to je opačný gard brankáře. V tomto případě se ani kolikrát nedívám na branku a střílím naslepo.

Studujete si své protivníky v brankovišti?

Ano. Trenér gólmanů nám před zápasy rozdá deset dvanáct vět o tom dotyčném. Vylepí nám branku a ukazuje místa, kde inkasuje nejvíce gólů. Vypisuje nám jejich slabé i silné stránky.

Funguje to na vás?

Když toho gólmana ještě neznám, tak si ty materiály prolétnu. Během hry, ale není čas o tom přemýšlet. Jedna dvě situace v zápase se však naskytnou, kdy si na to člověk vzpomene a může nějakou tu informaci zúročit. Pak je dobré trenérovi za radu poděkovat (úsměv).

Na ledě působíte klidným dojmem. Jaké jsou vaše vnitřní emoce?

Spíše jsem kliďas. Nejsem žádný bouřlivák, který se s někým na ledě dohaduje, nebo po každém verdiktu rozhodčích rozhazoval rukama. Snažím se soustředit jen na hru. Nejsem ani typem, který promlouval k týmu před celou šatnou. Rád si řeknu se spoluhráči v lajně, co je třeba, ale že by mě bylo všude slyšet, to ne. V soukromí jsem úplně klidný člověk.

Sedla vám spolupráce s Davidem Ciencialou. Nikdy jste spolu nikde nepůsobili ale ta symbióza je dokonalá. Trochu evokuje vzpomínky na střelce Jiřího Šejbu a jeho dvorního nahrávače Otu Janeckého tady v Pardubicích.

I pro mě je to zajímavé. My jsme se před působením v Pardubicích moc neznali. Přitom já pocházím z Havířova, David ze Třince. Do té doby jsme se maximálně pozdravili. Před prvním setkáním jsme si zavolali. Musím říct, že jsme si sedli i lidsky. Naše rodiny spolu hodně tráví čas. Potkáváme se několikrát týdně i mimo stadion. To nám oběma pomáhá. Já to mám tak, že když si s někým rozumím i mimo led, tak to jde i při hře. David fakt umí nahrát v ten pravý moment. Ví, kdy mám puk přidržet, kdy přihrát. Mě se pak daří proměňovat šance, které mi připraví. Tomu se říká správná chemie (smích).

Marek Hecl už střílí góly v dresu Pardubic.
Hecl: Pozdní sklapnutí betonů? Vlítl jsem tam a dorazil puk do sítě i s gólmanem

Proč nosíte na zádech číslo 62?

Než v Havířově zkrachoval hokej, tak jsem byl povolán na vůbec první zápas mužů v kariéře. V den utkání totiž někdo vypadl ze sestavy a já jsem byl osloven až po ranním rozbruslení. Přidělili mi číslo 62. Mně se ten zápas povedl a do konce sezony už mi číslo zůstalo. Pokud je někde dvaašedesátka volná, tak pro ni rád sáhnu.

Hokej nejsou jen příjemné okamžiky v podobě vítězství, gólů, asistencí. Často idylku komplikují zranění. Jak jste to měl v kariéře vy?

Těch zranění už jsem měl docela dost. Nicméně tři z toho byla nejvážnější. V jednadvaceti jsem měl zlomenou čelist po ráně pukem. Pře nějakými osmi lety mi operovali koleno. Největším peklem jsem si prošel třetím rokem na Spartě. V utkání s Mladou Boleslaví, jsem dostal koňara a nakonec z toho byly tři operace. Ta noha se chovala tři čtvrtě roku všelijak. Už jsem ani nevěřil, že se vrátím na solidní úroveň. Na druhou stranu mohu být rád, že se mi to stalo zrovna na Spartě, protože ta péče tam byla fantastická. Od doktory až po holky fyzioterapeutky. Moc jím děkuji, za to jak mě dali dohromady. Stálo je to spoustu času a úsilí. I pro ně to byla nová zkušenost, protože z blbého koňara vzniklo dlouhodobé zranění.

Po té mladoboleslavské příhodě jste měl prohlásit, že vás zranění posunulo dál. V čem?

Jasně, toto zranění mě přibrzdilo v kariéře, ale teď už vnímám hokej trochu jinak. Když se mi nepovede zápas, tak to hodím rychle zapomenu. Protože jsem zdravý a mohu ten hokej vůbec hrát.

Král je pro útočné hráče super trenér

Dynamo se může pochlubit šestizápasovou vítěznou šňůrou. Jak se jede na vítězné vlně?

Jsme rádi. Protože po té minulé reprezentační přestávce jsme schytali dvě prohry a už už to vypadalo, že padáme do nějaké výsledkové krize. Možná i herní. Rychle jsme to zastavili a otočili v náš prospěch. Držíme se na vlně. Odehráli jsme super zápasy, ať už v Bolce nebo doma se Třincem, kdy jsme hru kontrolovali. Důležité je, že dokážeme bodovat i v zápasech, kdy jsme špatní. Mám na mysli hlavně utkání v Chomutově s Kladnem, kde jsme byli fakt strašní.

Dostali jste se na ni po zpackaných koncovkách s Hradcem a Libercem, mezi tím propadli v Karlových Varech. Dostali jste za uši?

Pochopitelně nějaké pohovory byly. Tím, že máme daný cíl pro základní část v podobě umístění do čtvrté příčky a týmy z pátého a šestého fleku se na nás začaly dotahovat, tak trenéři i my samotní jsme nebyli s výkony spokojeni. Všichni jsme si k tomu něco řekli.

Létaly vzduchem finanční postihy?

Ne to úplně ne. Všichni jsme si k tomu něco řekli a slova padla na úrodnou půdu. Teď nám zase všechno funguje. Je to vidět i na trénincích, kde panuje uvolněná atmosféra, ale zároveň se pracuje na sto procent. Věřím, že na naše výkony po reprezentační pauze navážeme.

Pardubický kouč Richard Král už by nerad vypadl s týmem už ve čtvrtfinále jako v loňské sezoně s Mladou Boleslaví.
"Král Richard" Richard Král: Zabíjet hráče defenzivou by nemělo cenu

Díky vítězné sérii jste navýšili náskok na páté místo na 11 bodů. Dýchá se vám lépe v tom smyslu, že v každém utkání nemusíte vyhrát?

Zcela určitě. Jsme rádi, že jsme v tabulce odskočili. Je lepší, když má člověk klid na práci, než když je pod tlakem, že musí každý zápas vyhrát. Člověk si pak na ledě může více dovolit a ve finále hraje ještě lépe.

Nicméně nemohu nezmínit výkyvy v některých zápasech. Jednu třetinu odehrajete jako z partesu a v další připomínáte tým ze třetí ligy. Čím si to vysvětlit?

Nevím. Hlavně jsme se takto trápili na začátku sezony. Dvě třetiny jsme pomalu nebyli na ledě a v té třetí jsme do toho vlítli a třeba stihli i zápasy otočit. Teď už je to jiné. Zápasy máme celé buď fantastické nebo naopak hrozné. Těžko říct, jestli je to ztrátou koncentrace, nebo nás rozhodí inkasovaný gól. Výkyvy nejsou dobré už směrem k play off. Některé zápasy jsme dokázali otočit ale některé také ztratit. Bodů jsme mohli mít ještě víc. Hodně a dlouho nás mrzel domácí zápas s Hradcem.

S Robertem Říčkou se vrátil do Pardubic útočný hokej. Mezi prvními jste pokořili hranici sto branek. Je to přesně ta krevní skupina, která vám vyhovuje?

Přesně tak. Při rozhodování o mém dalším angažmá jsme věděl, že v Pardubicích zůstane na pozici hlavního trenéra Ríša Král. On byl vynikajícím útočníkem a ofenzivní styl vyžaduje i po nás. Nabádá nás, ať se v útočném pásmu nezbavujeme zbytečně puku, ať se nebojíme jít jeden na jednoho. Myslím si, že na to máme vhodné typy hráčů a náš útok je velice silný. V každém utkání si vytvoříme hodně šancí a pak už je to jen o tom, zda je proměníme. Pro útočné hráče je to super trenér. Zatím se nám daří soupeře přetlačit útokem.

O olympiádě nepřemýšlím

Právě skončený Channel One Cup se stejně jako Karjala Cup musel obejít bez nejlepšího střelce extraligy. Není to trochu divné, co vy a reprezentace?

Každý by chtěl reprezentovat svoji zemi. Je to taková nadstavba toho, když člověk hraje dobře v klubu. Pak je odměněn tou pozvánkou do národního týmu. Pokud někdy v budoucnu dostanu ještě jednu šanci, tak budu šťastný. Trenér Pešán si zkrátka vybral jiné hráče.

Je vám to líto?

V listopadu před Karjalou jsem měl formu lepší než teď a nominaci jsem trochu čekal. Na rozdíl od turnaje v Rusku, kdy mě několik zápasů zastihlo v útlumu. Neřekl bych, že mě to nějak hodně mrzí. Člověk si to nesmí brát tolik do hlavy. Sezona je ještě dlouhá a svými výkony si ještě mohu o reprezentační dres říct. Když ale nabídka nepřijde, svět se nezboří. Hlavně ať nám vyjde sezona v Dynamu.

Ptám se proto, že se v případě odmítnutí olympiády z NHL bude hodit každá střelecká ruka…

O olympiádě nějak nepřemýšlím. Vypadá to, že trenér věří jiným klukům, které si už proklepl. Ať už z nároďáku nebo v klubu, kde působil. V jeho nominaci na olympijské hry nefiguruji, tak to neřeším.

Jakub Flek v souboji s ruskou obranou.
Takhle prohrát před olympiádou? Nepřípustné, hřímal v Moskvě naštvaný Pešán

Přeci jenom, když vypadne takových sedm útočníků z NHL, nehlodá někde červíček ve vaší hlavě, že se otevírá šance pro nejlepšího střelce extraligy?

Ne. Vůbec se k tomu neupínám. Samozřejmě by to bylo krásné, ale máme ještě hodně útočníků v ruské KHL, ve Švédsku, Finsku. Trenér má z čeho vybírat. Záležet bude na tom, v jaké budou formě po Novém roce. Tím, že jsem nedostal příležitost na těchto dvou turnajích, tak jsem mimo hru. Nějaké nováčky brát nebude.

Do Číny mohou jen očkovaní, podstoupil jste vakcinaci?

Ano. V klubu jsme všichni hráči očkovaní. Ne, že bychom to dostali příkazem, ale respektujeme v extralize doporučení, ať nejsou nějaké trable. V tomto by problém nebyl…

Jeho vrstevníci hráli hokej za velké peníze a on? Trénoval večer až po práci!

Může uspořádat seminář na téma: Jak si vážit toho, že koníček je vaším povoláním? Život Roberta Říčky s nadsázkou připomíná osudy herců, kteří se také museli ke své profesi prokousat. Bruce Willis pracoval v továrně jako člen přepravní čety nebo jako barman. Jean-Claude van Damme se živil jako instalatér nebo dokonce popelář.

Havířov, kde Říčka hrál, neměl statut profesionálního klubu. Musel si tak někde přivydělávat.

„Dostali jsme poloprofesionální smlouvy, třeba jen na osm měsíců. Takže jsme byli jsme zaměstnáni ve firmách různých sponzorů klubu. Chodili jsme pomáhat do skladu s pneumatikami. Potom jsem se přesunul do obchodu s motorkami. S jedním spoluhráčem jsme vybalovali z beden rozmontované stroje a dávali je do kupy,“ popisuje Říčka.

Zatímco jeho vrstevníci hráli za velké peníze v extralize, on si vážil každé vydělané koruny…

„Kromě toho, že jsem získal nové zkušenosti, jsem si uvědomil hodnotu peněz. Osahal si manuální práci a zjistil, že není jednoduché přijít ve čtyři domů a ještě absolvovat trénink. Vracel jsem se kolem osmé a a po celém dnu jsem hodně unavený.“

Zdali pak je Robert Říčka se stranovým klíčem stejně šikovný na ruce s hokejovou holí?

„Nebyl jsem žádný kutil. Ze začátku mi to montování docela trvalo. Ale jak jsme se sžili se systémem, tak už práce odsejpala,“ směje se.

Není divu, že si daleko více váží možnosti hrát hokej za peníze. Více, než ti, kteří od juniorů dostávají pohádkové smlouvy.

„Teď dělám, co mě baví a ještě za to dostávám peníze. Za to jsem šťastný a nesmírně si toho vážím. Prošel jsem si hokejově slabšími časy a nemohl jsem si vždy koupit, co jsem chtěl…“

Civilní život také dokáže naučit člověka větší skromnosti.

„Když jsem viděl, kolik pracovníci berou peněz, jak jsou placeni od hodiny, poznal jsem pravou hodnotu peněz. Na rozdíl od mladých kluků, kteří ještě nemají náhled na život, jaký by měl být. Potom je to může semlít, což se občas děje."

Jeho příběh může být vodítkem pro hráče z nižších soutěží.

„Mohu jim vzkázat jediné: Nikdy není pozdě,“ ví Robert Říčka, který dodává:

„Dokonce jsem měl možnost nakouknout do reprezentace, což byla ta pověstná třešnička na dortu."