„Můj poslední hokejový cíl je, že chci pomoct chomutovskému hokeji do první ligy. V Chomutově se hrál vždy dobrý hokej a nikdo si nezaslouží chodit na krajský přebor,“ má jasno 26letý Huňady, který je vojákem z povolaní.

Patriku, vy jste stihl odehrát v krajském přeboru tři zápasy. Pak se sezona přerušila, později ukončila. Hokej asi hodně chybí, co?
Chybí mi hodně. K hokeji jsem se vrátil po dlouhé pauze a strašně moc jsem si to užíval. Už jenom tím, že jsem se vrátil do Chomutova. Moc se mi líbilo, jak ke všemu přistupovali lidé v Chomutově. Kolik jich třeba přišlo na domácí zápas v krajském přeboru. To bylo hodně povzbuzující. V neposlední řadě zázemí a kolektiv v kabině. Na nic z toho si nemůžu stěžovat, díky tomu bylo všechno příjemnější.

Jak jste dostal k ledu, puku a hokejce?
K hokeji mě přivedl táta. Co vím z vyprávění, tak mi byly tak tři roky, když jsem se poprvé postavil na brusle. Zároveň s hokejem jsem hrál i fotbal. Později se to přehouplo pouze k hokeji. Vše se točilo kolem hokeje, rodiče tomu spoustu obětovali a ve všem mě vždy maximálně podpořili.

Piráti mimo led bojovali o druhou ligu. Přízeň druholigových klubů jste ale nezískali…
Pár klubů se údajně nevyjádřilo vůbec, pár klubů s tím dokonce nesouhlasilo. Ještě bych to ale úplně nezavíral.

Existuje ještě další možnost, viďte?
Pokud vím, tak Znojmo bude hrát EBEL ligu. Existovala by možnost koupit druholigovou licenci od Znojma. Vidím to jako další možnost po tom, co nevyšla zmíněná žádost na svaz. Vidím ale pozitivum i v tom, kdyby se zase hrál krajský přebor. Pokud bychom si ten postup vybojovali sportovní cestou a Chomutov by se za čas vrátil třeba do první ligy, tak by nikdo z těch, kteří nemají rádi chomutovský hokej, nemohl ani pípnout. Já vidím pozitivně obě cesty a těším se na to. Ať už to dopadne jakkoliv.

V mládežnických kategoriích máte s Chomutovem na svém kontě zajímavé úspěchy. Třeba tři juniorské tituly.
Podílel jsem se sice na třech, ale u toho prvního jsem nastoupil párkrát v základní části. V play-off už jsem nehrál, proto nemám ten první titul započítaný (smích). Určitě to jsou ale mé největší hokejové úspěchy. Tak na to vždy rád vzpomínám. Na to nejde ani zapomenout. Jak na samotnou sezonu, tak i na oslavy titulů (smích).

Po odchodu z Chomutova jste si seniorský hokej osahal v Kadani a Klášterci. V roce 2017 jste ale nastoupil do armády. Co vás k tomu vedlo?
V Kadani jsem nedostával tolik prostoru, kolik bych si představoval. Z těch pár odehraných zápasů jsem většinu proseděl na střídačce ve čtvrté lajně. Následně mě posílali na střídavé starty do Klášterce. Věděl jsem, že pokud nedostanu šanci v první lize, tak Klášterec bude konečná stanice. Proto jsem začal řešit co dál. U hokeje jsem chtěl zůstat, ale ne v Kadani na střídačce, nebo ve druhé lize v Klášterci. Tenkrát mi hodně pomohl kamarád Jenda Kufa, který se mnou kontaktoval pár klubů právě v Německu. Dlouho se ale nikdo neozval. Když už někdo zavolal tak s tím, že je limit cizinců a proto se nevejdu do sestavy. Chvilku to trvalo, já byl tenkrát z pendlování mezi Kadaní a Kláštercem opravdu znechucený. Tam jsem si poprvé začal hrát s myšlenkou, že bych ukončil hokejovou kariéru a nastoupil do armády.

Od minometčíků v Žatci jste ještě dojížděl do německého Chemnitzu, kde jste nastupoval v tamní regionální lize. Jaké to bylo?
Chemnitz byl vlastně jediný klub, který se po dlouhé době ozval s tím, že pro mě mají místo. Chtěli, abych přijel na zkoušku. V té době jsem měl vyřízené všechny papíry a testy ke vstupu do armády. Čekal jsem jen na nástup do výcvikového kurzu ve Vyškově na Moravě. Rozhodl jsem se zhruba po roce bez hokeje, že už nechci podstupovat podobné věci jako v Kadani. Rozhodl jsem se tak pro větší jistotu do budoucna a to byla armáda. Na hokej jsem ale nechtěl úplně zanevřít a do Chemnitzu jsem jezdil, protože ho mám rád. Už ale v klidu a bez nervů.

V roce 2020 jste se vrátil do Chomutova. Co vás přivedlo zpět do vašeho mateřského klubu?
Když bylo jasné, že se v Chomutově bude hrát krajský přebor, napadlo mě, že by se mohl složit tým z lidí, kteří tu kdysi hráli nebo tu vyrostli. Chtěl jsem být toho všeho součástí, ale neměl jsem odvahu udělat ten první krok. Až pak přišel opět kamarád Jenda Kufa společně s mým tátou. Řekli, že to mám zkusit. To mě nakoplo a po domluvě s trenérem Petrem Martínkem jsem se připojil k týmu.

Hádám, že jste stále u armády?
Ano, jsem. Myslím si, že jsem udělal tenkrát správný krok a v pravou chvíli se rozhodl pro zásadní změnu. Kdyby sezonu nepřerušil koronavirus, měl jsem dobrou práci a hokej v mém mateřském klubu. Co víc si přát.

Chomutovský hokej se probírá s klinické smrti. Před dvěma lety byl ještě součástí extraligy. Zajímal jste o budoucnost Pirátů?
Jasně, že jsem to všechno sledoval. V Chomutově a v okolí lidí, ve kterém se stále pohybuji, to ani jinak nejde. Neříkám, že jsem viděl každý zápas a přečetl každý článek. Ale když už jsem se nešel podívat na stadion, tak jsem minimálně sledoval výsledky zápasů, bodování hráčů a týmové postavení v tabulce. To, jak to tady s hokejem dopadlo, je smutné. Na druhou stranu v tom vidím šanci tady vybudovat zase ten Chomutov, jaký tu byl za dob KLH. Je jedno jestli v extralize nebo první lize. Měl by to být ale, Chomutov kde budou hrát převážně chomutovští kluci. Lidi budou chodit fandit svým klukům a svému týmu, ke kterému se budou hrdě hlásit.

Věříte, že se v létě dostanete na led a další ročník proběhne bez problémů?
Já věřím, že se najde nějaká cesta k tomu, aby mohla proběhnout nějaká příprava a tréninky na ledě. Věřím, že začne i sezóna v nějakém bezpečnostním režimu. Kdyby se později během sezony vrátili na stadiony i fanoušci, bylo by tu super. Bylo by hodně smutný přijít o další hokejový ročník.

Jak zvládá voják z povolání aktuální situaci?
V osobním životě jsem přišel v uvozovkách jen o hokej a určitý kulturní život. V pracovním životě je toho víc. V první vlně to bylo uzavírání a hlídání českých hranic. Naposled výpomoc v Covid centru, teď výpomoc při uzavření okresů. Tohle všechno se ale dá zvládnout. Pořád říkám, že jsou na tom lidi daleko hůř. Těším se na to, až tohle všechno skončí a my se všichni vrátíme k normálnímu životu.

Máte ještě nějaké velké hokejové cíle?
Nějaké velké a přehnané cíle už nemám. Ale zase úplně bez cílů to taky nejde. Takový můj asi poslední hokejový cíl je pomoct chomutovskému hokeji do první ligy.