Jan Zemánek: Snad se v mých fotkách spolu s těly objevují i otisky ženských duší

Když začínáme tento rozhovor, je mi rychle jasné, proč Jan Zemánek nemůže nikdy zapadnout v šedi fotografické konkurence. Striktně trvá na tom, že do jeho odpovědí nesmí být nijak editorsky zasahováno. „Celej život mi někdo říkal, ať mluvim spisovně. Já to vždycky cejtil jako zásah do mojí svobody. Je to stejný jako cenzura nahýho lidskýho těla. Já se vyjadřuju tak, jak to cejtím, jak to chci dát ven… Nechtěl bych, aby někdo měnil, kdo jsem, co dělám nebo jak se prezentuju,“ vysvětluje umělec.

Usmívám se. Tento mladý muž se nenechá svázat pravidly – ve fotce ani v životě.

Honzo, jak byste člověku, který nezná Vaši práci, popsal, jakému typu fotografie se věnujete?
Na plnou hubu? Posledních několik let se věnuju focení nahých holek.

Jak byste definoval, co je to ženská krása?
Jsem ten typ člověka, kterej se platonicky zamiluje na první dobrou skoro do každé holky, se kterou se potká. „Ženská krása“ v mých očích je definice sama o sobě.

Český student si šetřil z brigád. Teď má vlastní značku oblečení s vtipným logem

Ačkoli často zobrazujete nahotu, vaše fotografie – aspoň z mého úhlu pohledu – nepůsobí nijak vulgárně. Cítím z nich spíše vzkaz, že nahota je něco přirozeného. Jak to vnímáte Vy?
Jako největší stydlín na světě jsem vždycky nahotu vnímal jako něco skoro až nadpřirozenýho, vlastně možná i zakázanýho nebo tajnýho.

Když jsem začínal fotit, byl jsem asociální introvert, kterej ani nechtěl jít do obchodu, aby se ho náhodou prodavačka na něco nezeptala. K nahotě jsem se dostal až o hodně později, po tom, co jsem odboural bloky z mluvení s lidma, styku s lidma, bytí s lidma, focení lidí, vedení lidí k něčemu, co se mi líbí…

Teprve potom postupně přišla na řadu i nahota. A protože z velké části fotím „holky odvedle“ a ne profi modelky, tak se pořád dokážu vcítit do jejich kůže. Že se můžou stydět, že je to pro ně třeba poprvé… a jediný, o co se snažim, je být aspoň trochu dobrým psychologem, hodit je do klidu a v tom klidu je potom vyfotit.

Zároveň, jak jsem na každym focení zabouchlej, tak k té holce, kterou fotim, cejtim určitou úctu. Takže ji nemůžu vyfotit jak hovado…

Nemyslíte si, že Vám ve výsledku ta plachost vlastně pomáhá při focení navodit příjemnou a důvěrnou atmosféru?
Myslim, že každá to má úplně jinak. Někomu vyhovuje fotit se sebevědomým fotografem, někdo potřebuje fotografku ženu, někomu pomůže plachá duše a někdo je tak nervózní, že je mu to všechno jedno a chce jen „neselhat“.

Já tam jsem od toho, aby holkám bylo příjemně. Aby cejtily, že to půjde, že jim to sluší, že jsou šikovný, že jsou krásný a že to, co vytvoříme, bude dávat smysl. A to, že jsem z toho já nervózní, se většinou snažim skrývat, protože nervozita je nakažlivá. Leda, když vypozoruju, že danýmu člověku by to pomohlo, tak kus svoji nervozity přiznám. Je to celý prostě trochu hra.

Zmínil jste, se se při každém focení do modelky musíte platonicky zamilovat. Není pak někdy těžké se zase rychle „odmilovat“?
Naprostou většinu času, od doby co fotím holky, jsem byl ve vztahu. Takže k odmilování se od modelky mi vždycky stačilo vrátit se domů.

Fotograf Jan Zemánek se proslavil snímky zachycujícími ženskou krásu.Zdroj: se svolením Jana Zemánka

Stejně si tento proces zamilovávání nedokážu moc představit… Můžete to nějak přiblížit? A stalo se Vám někdy, že jste nějakou ženu nedokázal vyfotit, protože se to platonické zamilovávání zkrátka nepodařilo?
Většina modelek, který fotím, jsou krásný ženský. Já jsem vizuální typ člověka, takže platonický zamilování přijde úplně samovolně a já jsem hned zabouchlej až po uši. Samozřejmě, že za tu dobu, co fotím (a dřív jsem dělal hodně zakázek), se mi už hodněkrát stalo, že jsem fotil glamour s ženama ve věku mezi mojí mamkou a babičkou. Tam mi to šlo hůř. Ale naučil jsem se fintu… Zamilovat si nějakou drobnost. Třeba má krásný modrý oči! Nebo se na svůj věk překvapivě dobře umí prohnout v zádech a tím dostane nádherný křivky. Nebo má pihy… hezký ruce… něžnej úsměv… najdu si prostě cokoli, co mi pomůže to v sobě rozjet. A než focení skončí, jsem zamilovanej i do té starší paní. (úsměv)

Osmnáctiletý český student si postavil plně funkční dům. A jen za 450 tisíc

Jako žena si nemůžu odpustit zvědavou otázku. Jak se dá skloubit fotografování hezkých a často nahých žen s partnerským vztahem? Potýkáte se třeba se žárlivostí?
Je to úplně v pohodě. Momentálně nemám partnerku. (smích)

Jak těžce nebo snadno se pro tento typ focení shánějí modelky?
Sehnat modelky není těžký. Těžký je se srovnat s tím, že v domluvenej čas na domluvený místo 9/10 těchhle modelek nedorazí.

Dřív, když jsem fotil zakázkově a holky si mě platily, tak naprostá většina byla perfektně nachystaná, potkali jsme se včas, na správným místě, na focení bylo dost času atd. Od té doby uběhlo teprve pár let, ale modelky se změnily a za největší zlo, a to mi asi i ostatní fotografové dají za pravdu, považuju nespolehlivost.

Na co dalšího Vás baví dívat se skrze objektiv? Věnujete se i jinému stylu než glamour fotografii?
Pokud nemusím tak ne. Ale ani nevím, jestli fotím glamour. Jsou to prostě většinu času nahý lidi. (smích)

Glamour (angl. půvab) je fotografický žánr, který se snaží zachytit krásu, půvab a přitažlivost ženského těla. Do tohoto fotografického žánru patří spoře oděná či polonahá těla. Tak definuje glamour fotografii česká Wikipedie. Já myslím, že to je naopak přesný popis Vaší práce…
Hodně se v téhle definici mluví o ženskym tělu. Já mám rád i ženskou duši, a tak trochu tajně doufám, že otisky těchhle ženských duší se v mých fotkách objevují spolu s těma tělama.

Co znamená ono „když nemusím”? Přijímáte někdy i zakázky, do kterých se Vám nechce?
Teď už málokdy. V určitou dobu jsem se přezakázkoval a málem vyhořel. Zjistil jsem, že abych byl spokojenej a šťastnej, potřebuju tvořit tak, aby to šlo ze mě. Aby mě to vzrušovalo. Aby se mi o tom chtělo přemýšlet. Abych mohl zkoušet nový věci. Abych se těšil na každý další focení. To se se zakázkama vylučuje. Naštěstí jsem postupem času našel další způsoby, jak se jako fotograf uživit i bez zakázek. Jinak bych už nejspíš dávno foťák spálil a věnoval se úplně něčemu jinýmu.

Co myslíte těmi dalšími způsoby? A jak těžké je podle Vás v této době uspět jako fotograf a uživit se takříkajíc „na plný úvazek“?
Jako fotograf na volné noze jsem se živil osm let. Zakázky, svatby, focení pro firmy, focení portrétů, školek, tabel, plesů, akcí. Když je člověk pracovitej, když je šikovnej, když se nebojí lidí, umí komunikovat, umí se prodat, když je tomu oddanej, když je zdravej a maká, tak se uživí. Možná se z toho během pár let zblázní, ale uživí se.

Já jsem v jeden moment téměř vyhořel a chtěl s focením seknout. Začal jsem dělat YouTube videa o focení a později i o tom, co dělám a kdo jsem. Díky tomu jsem se dokázal znovu pro focení nadchnout. Jenom už jsem nechtěl nikdy dělat žádný zakázky.

V tu dobu jsem objevil Patreon (platforma, která umožňuje fanouškům nebo „patronům“ platit tvůrcům za jejich práci – pozn. red.). Zjistil jsem, že několik mých oblíbených zahraničních tvůrců může svobodně tvořit právě díky tomu, že jsou na Patreonu, a sám jsem se do toho taky pustil. Momentálně mě teda živí především Patreon a všichni mí podporovatelé/předplatitelé.

Rozlišujete nějak mezi fotografováním „pracovním“ a „pro zábavu“?
Ne.

S divadlem jsem měl jasno od dětství, říká herec Radim Kalvoda

Máte velmi osobitý, snadno rozpoznatelný styl. Jak jste se k němu dopracoval? Bylo to metodou pokus omyl?
Já se jenom celou dobu snažím to udělat tak, aby se mi to líbilo. Tím, že to opakuju už tolik let, se z toho stal nějakej styl. Ale krom běžnýho mnohaletýho experimentování a tvrdé práce na tom, aby to za něco stálo, za tím nic není. (úsměv)

Co byste doporučil začínajícím fotografům, kteří svůj styl teprve hledají? Jak být výjimečný a nezapadnout ve velké konkurenci?
Vodoznak ve fotce, kde je vaše jméno, vždycky pomohl. (vážně)

Netajíte se tím, že při své tvorbě hodně retušujete…pupínky, žilky prosvítající pod kůží atd. Jak důležité je pro Vás zachovat realitu? Nemáte pocit, že dokonalé vypadající fotografie můžou reálným lidem „pošmodrchat“ sebevědomí?
Myslim, že sebevědomí vám spíš pošmodrchá, když byste od někoho dostala svoje fotografie, kde by byly vidět žilky, odřeniny, celulitida a další nedokonalosti, který každej má. Zmiňoval jsem už, že nefotim profi modelky? (úsměv) Fotka je neúprosná. Na fotku se díváte ze vzdálenosti několika centimetrů. To je rozdíl oproti běžnýmu životu, kdy se potkáváme z větší dálky a nemusíme tím pádem nosit růžový brýle. Já jen chci, aby ty holky vypadaly tak dobře, jako když se na sebe dívají v zrcadle. Jinak ale všechny drobný nedokonalůstky miluju a pryč dávám jen ty, který nejsou permanentní.

Z čeho máte v poslední době největší radost?
Já se snažím mít radost z běžnejch věcí. Ráno otevřu oči a vidim Barču, mýho psa, jak u mě s vyplazeným jazykem sedí a čeká až vstanu… a mám z toho radost. Když ráno lezu z postele, nic mě nebolí a venku svítí sluníčko, tak mám radost. Když se cpu čerstvým křupavým chlebem s máslem, tak z toho mám taky radost. Když jsem venku, tak mám radost. Když se domů po focení vracím s dobrýma fotkama, tak mám radost. Když mi někdo napíše zprávu, že mu pomohly moje videa, tak mám radost. Snažim se ji mít prostě z čehokoli, kdy to jen jde.