Nahoru jsme šli ze čtvrté třídy a nedělali si iluze, že nás čeká klidná sezona. V Ústeckém kraji totiž nastala velká reorganizace soutěží, která měla zákonitě dopad i na okresy. Z každé soutěže šlo dolů mnohem více družstev, než tomu bylo dřív. Jinak řečeno - k definitivní jistotě v podobě záchrany jsme museli skončit minimálně uprostřed tabulky. Nepovedlo se, sestup neminul ani nás.

Podzim byl z naší strany propadák. Udělali jsme jen jeden bod s Travčicemi, jinak nic. Přestože jsme nebyli otloukánkem, kterému by soupeři dávali góly na požádání, nedařilo se. Před jarem tak byla situace ještě horší, se sestupem už jsme nějak všichni počítali. Chtěli jsme ale sezonu dohrát se ctí, což se nakonec vydařilo.

Odvety jsme začali dvěma porážkami - s Třebívlicemi (0:3) a s Vchynicemi (1:4). Naše hra byla lepší, k čemuž pomohla i nová posila z krajské soutěže, ale dvě ztráty na úvod k pohodě zrovna nepomohly. Vše se změnilo dalším utkáním, kdy jsme porazili Býčkovice 5:1. Byla to vlastně první výhra v celé sezoně. Upřímně - ani nevíte, s jakou úlevou jsme si v šatně konečně zakřičeli. V šestnáctém zápase. Říkal jsem si, že i kdybychom už do konce sezony nic nevyhráli, úplná ostuda to nebude.

V dalším zápase jsme přidali druhou výhru nad Podsedicemi, soupeř od nás odjížděl s debaklem 7:0. V tu dobu jsme se také odpoutali od posledního místa tabulky a my mohli mít z fotbalu konečně radost. Ta vygradovala dalším utkáním, kdy jsme v deseti hráčích porazili v tradičním derby Libochovany. Když napíši, že jsme slavili, jako kdybychom vykopali divizi, nebudu daleko od pravdy. Užívali jsme si to. Oprávněně. Profíci berou za výhry prachy, nám amatérům ale vítězství dodá psychickou sílu na celý týden. Kdo miluje fotbal, má to tak.

Z tří klání jsme udělali devět bodů a záchrana se najednou nezdála být tak daleko. Jasně, pořád chybělo dost bodů na dalšího soupeře, ale konečně to šlapalo a my se nemuseli za výsledky stydět.

Následovala týdenní pauza díky odstoupení jednoho ze soupeřů. A přestávka nám uškodila. Euforie prostě trochu opadne, když jste nastartovaní a nehrajete. V dalším zápase jsme schytali debakl 0:5 od Úpohlav, padli jsme i s Travčicemi a Lovosicemi B.

V tu dobu už bylo jasné, že nás sestup nemine. Dohrávali jsme ovšem s pocitem, že to protivníkům nedáváme zadarmo. Odměnou nám byl ještě jeden bod v duelu s Čížkovicemi, na kterém jsem se podílel gólem. Trefil jsem se poprvé od 5. listopadu 2016. I já jsem se zkrátka dočkal alespoň malé odměny za neodevzdané jaro. Nebyl bych to ale já, kdybych v tom samém utkání nezahodil penaltu. Už čtvrtou v pořadí. Asi je to světový rekord.

Dle očekávání nás čeká nová výzva - pokusit se o rychlý návrat z pralesa do III. třídy. Sestup často amatérské mužstvo rozloží tak, že se hned začne mluvit o jeho rozpuštění. Zabalit to v Prackovicích? Ani omylem! Jedeme dál i přes sestup. Vždyť co jiného bychom o víkendu dělali?