Fotbalový vztah mezi otcem a synem. Tak o něm by mohl dlouho vyprávět Jan Horáček. Ke kulatému nesmyslu ho přivedl otec Pavel Horáček, který ho navíc v několika klubech trénoval. To platí i v současnosti, Horáček starší je na lavičce děčínského Unionu, jeho syn Jan se podíli na defenzivě týmu z Bynova.

„Táta byl na mě jako trenér o něco přísnější. Po delší době jsem však pochopil, že to myslel dobře. Chtěl, abych ze sebe vydal vždy to nejlepší,“ má jasno 30-letý Jan Horáček, který má přezdívku Keča.

Honzo, v říjnu se zastavily fotbalové soutěže. Fotbal vám asi hodně chybí, co?
Nevím, jestli to byla náhoda, nebo osud, ale fotbalové soutěže se zastavily týden po mé svatbě (smích). Teď vážně, určitě je to hrozné, nejen pro milovníky fotbalu, ale i pro další sporty. Lidé se museli najít sport v omezených podmínkách, nejčastěji v podobě běhání nebo domácího posilování. Fotbal mi hodně chybí, hlavně kontakt s ostatními hráči, kteří sdílí radost z tohoto krásného sportu. Myslím si, že čím déle se prodlužuje pauza kvůli koronaviru, tak hodně amatérských fotbalistů skončí. Budou hledat alternativu v jiných činnostech. Já si například zamiloval procházky v přírodě s manželkou a našimi pejsky.

Věříte, že se letošní ročník stihne nějakým způsobem dohrát?
V tomhle ohledu jsem pesimistický a nevěřím, že se letošní ročník dohraje. Navíc si nejsem jistý, zda se normálně rozjede i další ročník.

Pojďme k vám. Kdy a kde jste poprvé začal s fotbalem? Pamatuje si na první tréninky?
Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem fotbal začal hrát někdy v pěti letech. Přivedl mě k němu můj otec Pavel Horáček, který je v současnosti i mým trenérem (smích). Mám pocit, že první trénink byl na Máchovce, kde v té době byla ještě škvára.

Ve dvaceti letech jste si vyzkoušel divizi v dresu tehdejších „Řezníků.“ Jak vzpomínáte na tuhle zkušenost?
Za Řezníky jsem odehrál půlku sezony ještě s dalšími hráči Junioru, včetně trenéra a táty Pavla Horáčka. Junior Děčín byl v té době na vrcholu I.A třídy a postupoval do krajského přeboru. Ze strany FK ŘEZUZ byla žádost o pomoct, kterou Junior neodmítl. Pro mě to byla velká výzva a nadšení, že se můžu pokusit zachránit klub, který v té době hrál na Děčínsku nejvyšší soutěž. Divize byla opravdu velmi těžká, byl to z I.A třídy opravdu velký skok. Zároveň to byla obrovská zkušenost k nezaplacení.

Už jsme zmínili vašeho otce Pavla Horáčka, který vás vedl v Junioru, v „Řezníkách“ a teď vás trénuje v Unionu. Přeci jen fotbalový vztah a otce se synem nemusí všichni překousnout.
Musím říct, že táta fotbal moc miluje. Jelikož mě k němu přivedl jako malého, tak jsem ho vždycky bral jako takový odborný dozor (smích). Bylo to hodně těžké, když se nedařilo, nebo se prohrávalo. Fotbal a výkony jsme prakticky řešili celý týden, hlavně o víkendu. Táta na mě byl jako trenér o něco přísnější, po delší době jsem pochopil, že to myslel dobře. Chtěl, abych ze sebe vydal to nejlepší. Nic není zadarmo, vždy za tím stálo tvrdé úsilí a práce. Hlavně na tréninku, kde jsem prakticky chyběl jen tehdy, když jsem byl nemocný. Mnohdy si někteří lidé dokonce mysleli, že hraji jen proto, že táta je trenér. Ti, co nás znali, věděli, že je to nesmysl. Táta byl v této otázce vždy k hráčům spravedlivý. V minulosti, ale i v současné době si s tátou trenérem vše vyříkáme, zejména po zápase u piva.

Je vám třicet let, máte ještě nějaké fotbalové cíle?
No, uvidíme, kam ještě mě mé kroky zavedou. Union se v posledních letech pozvedl. Má hezké zázemí, klub začal klást větší důraz na výchovu mládeže, mě se tady líbí. Rád vzpomínám na skvělý kolektiv v Jílovém, který v současnosti hraje krajský přebor. V tamním týmu mám stále spoustu přátel. Na druhou stranu jsem ale po dvou operacích kolenech. Stále mě to zlobí, člověk v mém věku začíná myslet hlavně na své zdraví a rodinu. Vyšší fotbalové cíle tak nemám, uvidíme, co se stane v dalších letech.

Můžete čtenářům prozradit, čím se živíte, a co vás kromě fotbalu baví?
Pracuji v pojišťovně společně se svým tátou Pavlem (smích). S tátou se tak mimo fotbal vidím téměř každý den v práci. Jestli máte bolístku, udělejte si u Keči pojistku (smích). Jak už jsem zmínil, tak mám rád procházky v přírodě, zahradničení a práci okolo rodinného domu. V poslední době mě baví hraní her a sledování Netflixu.

Nezkoušel jste i jiné sporty?
Jeden čas mě hodně bavil i basketbal. Kromě fotbalu jsem se chodil často koukat na naše děčínské basketbalisty. Dokonce jsem jeden čas uvažoval, že fotbal opustím a začnu právě s basketbalem. Nakonec jsem si to rozmyslel a myslím, že jsem udělal dobře. Neměnil bych.

Fandíte Spartě, nebo Slavii?
Od malička mám rád Spartu, kterou prošlo mnoho hráčů, kteří se pak prosadili na světě. V posledních letech sice Sparta nezáří tak, jako Slavia. Pevně věřím, že se bude blýskat na lepší časy.

Jak prožíváte aktuální dobu plnou zákazů, opatření a omezení pohybu?
Tahle doba je pro všechny opravdu velmi těžká. Snažím se v této podivní době najít věci, které mi dělají radost a můžu je provozovat. Víceméně se snažím dodržovat veškerá nařízení a opatření. Nic jiného mi nezbývá, i když mi to už leze krkem. Sám jsem zvědavý, jak se s tím naučíme žít. Myslím si, že život, jaký jsme vedli před vypuknutím pandemie, se už nevrátí.