Narodil se v Praze, bydlel v Rakovníku, v současnosti ale píská okresní soutěže na Děčínsku. Fotbalový rozhodčí Jan Kotík přitom už pískal derby Sparta – Slavia. Bylo to derby mladších žáků na turnaji v Modré.

V obsáhlém rozhovoru vzpomíná, jak v jednom utkání vyloučil otce a jeho syna, vzpomíná, jak se vůbec dostal k pískání. V paměti mu ale zůstaly nadávky fanoušků, které se týkaly jeho rodiny. „Pokud se to dostane do osobní roviny, je to špatné. Lidé na mě křičeli, že moje máma je k….! Nebo zařvali, že je moje dítě kripl. Přitom je můj syn těžký autista,“ kroutil smutně hlavou brzy 32-letý Kotík.

Jan Kotík, fotbalový rozhodčí, který působí v okresních soutěžích na Děčínsku.Jan Kotík, fotbalový rozhodčí, který působí v okresních soutěžích na Děčínsku.Zdroj: soukromý archivHonzo, co vás vůbec vedlo k tomu, abyste se stal rozhodčím?
To jsme se jednou takhle na jaře roku 2013 sešli s kamarádem na grilovačce a bavili se o fotbalu. Tak nějak přišla řeč na rozhodčí. Podle jeho názoru jich je málo, kolikrát musí být na lajně laik, který se někdy „umávne“ ve prospěch svého týmu. Věděl, jak na mě, trochu mě vyhecoval, že bych na to neměl jak fyzicky, tak psychicky. Pár dní jsem nad tím přemýšlel a pak jsem rozhodl, že to zkusím. Ozval jsem se Jardovi Oborníkovi, že bych měl zájem stát se rozhodčím. Tak to všechno začalo.

Dokážete ze všech zápasů, co jste pískal, vybrat ten nejdůležitější, který jste rozhodoval?
Vzhledem k tomu, že se zatím pohybuji jen na úrovni okresu, tak by se dalo říci, že tady na Děčínsku jsou důležité snad všechny zápasy! Pro každou vesnici je čest a hrdost porazit tu sousední, nebo třeba vyzrát na lídra soutěže. Nedá se tak vybrat, jaký byl nejdůležitější. Hlavní je ke všem přistupovat stejně, jako by to bylo derby pražských „S“. (smích)

Jakou nejvyšší soutěž jste si zapískal?
Zatím jsem si zapískal jen okresní přeboru na Děčínsku. Jednou v létě jsem byl na turnaji v Modré, kde jsem si zapískal i derby Sparta – Slavia. Šlo tedy o mladší žáky, což bylo úplně něco jiného, nežli mladší žáci na okresu. Nechtěl bych snižovat kvalitu našich soutěží, i naši mladší žáci hrají často krásný a kombinační fotbal.

Sudí bývají terčem nadávek či vtipů, dříve se na sudí křičelo například soudce je mrkev či mlha. Dnes je to jiné… Jaký pokřik na vaši adresu vás nejvíc rozesmál?
V dnešní době jsou ty nadávky na rozhodčí daleko horší a sprostější. Vydržet některé nadávky od fanoušků je těžké na psychiku a sebeovládání. U hráčů je to jednodušší, tam dáte kartu a většinou je lidu. Fanoušci jsou horší. Sice tam můžete poslat pořadatele, aby je uklidnil, ale to zabere jenom na chvilku. Pak je to ještě hrubší. Většině urážek se zasměju. Kolikrát mi přijde vtipné, co dokážou vymyslet. Pokud se to ale dostane do osobní roviny a začnou urážet mou rodinu, je to špatné.

Máte nějakou zkušenost s nadávkami, které by se týkaly vaší rodiny?
Ano. Stalo se mi to hodně na podzim. Fanoušci na mě začali řvát, že je moje máma k…. a že moje dítě je kripl a zasloužilo by hodit do vody. Bohužel nevěděli, že můj syn je těžký autista, o to víc to pro mě bylo těžší poslouchat. Někdy prostě nemají vůbec soudnost a nebojí se říct prakticky cokoliv. V tomhle případě bych ocenil domácí hráče, kteří se fanoušky snažili uklidnit.

Jaká je podle vás úroveň fotbalu na Děčínsku?
Úroveň fotbalu na Děčínsku je podle mě dobrá. Okresní přeboru je velice kvalitní, každý rok je to do posledního kola napínavý boj o postupujícího do krajské soutěže. Okresní soutěž je taková volnější, hrají tam celky bez větších ambicí. Někde se do týmu snaží zapracovat mladíky, za pár let se třeba dostanou do okresního přeboru. Je tam řada „starších“ hráčů, kteří už hrají hlavně pro zábavu, zdraví, pohyb a celkově pro tu atmosféru. Prostě si chtějí udělat chuť, aby si po zápase mohli dát pivko a klobásu. Co se týče mládeže na okresu, tak si myslím, že se s mládeži pracuje velice dobře. Někteří kluci mají před sebou ve fotbale zajímavou budoucnost. Pak už to bude jen na jejich píli a chuti.

Uvedl byste konkrétní příklad dobré práce s mládeží?
Za mě osobně s mládeži nejlépe pracuje Ladislav Krédl z Benešova nad Ploučnicí. Tím ale nechci nikoho shazovat. S přípravou pracují všichni dobře a kvalitně. S většinou trenérů se dobře znám, všichni jsou výborní. Třeba Lukáš Trnka, Luděk Klaban, nebo kolektiv trenérů z Malšovic.

Jaký nejbláznivější zápas jste řídil? 
Nejbláznivější utkání? Tak to bylo asi dvakrát. Před pár lety utkání Valkeřice – Bynovec, teď na podzim Huntířov - Dolní podluži. V obou utkáních padlo více červených karet, oba zápasy byly trošku hektičtější.

Určitě jste při utkáních zažil nespočet humorných historek. Podělte se o nějakou zvlášť povedenou.
No, humorné historky by byly, ale žádného kolegu nechci shazovat. Pokud to nevadí, nechám si je pro sebe. Jen dáme heslo „šlapadlo“ a dotyční už budou vědět, o co se jedná. (smích)

Máte v paměti nějaké nevšední červené karty, které jste musel udělit?
Dvě nevšední červené karty jsem uděloval na podzim v posledním utkání, než nám to vláda zastavila. Během minuty jsem z jednoho týmu vyhodil jak otce, tak i jeho syna.

Nemusel jste ze zápasu odstoupit kvůli zranění?
Musím zaklepat, naštěstí se mi tohle nikdy nestalo. Pokud jsem si něco někdy udělal, tak to bylo mimo hřiště. Bohužel jsem kvůli tomu nemohl nějaký ten čas pískat.

Na rozhodčí je v této době po kauze Romana Berbra nahlíženo v negativním světle. Váš názor?
Věřím tomu, že má Berbr dlouhé a špinavé prsty. Ale k nám na sever snad nikdy nedosáhl. To, že není zrovna nejčistší, se vědělo už dlouho. Bylo jen otázkou času, kdy na něj něco praskne. Je pravda, že čas od času člověk slyšel narážku, že máme notičky od Berbra. Tomu se můžete fakt jenom zasmát.

Hrával jste někdy aktivně fotbal?
Musím se přiznat, že jsem aktivně fotbal nikdy nehrál. Je mi to občas předhazováno. Hrál jsem do osmé třídy závodně pozemní hokej za Rakovník. Pak jsme se stěhovali do Děčína, tady v okolí se nikde nehraje, tak jsem skončil.

Prozradíte čtenářům něco o sobě?
Narodil jsem se v Praze. S rodiči jsem bydlel v Rakovníku do té doby, než se rozvedli. V deváté třídě přišlo zmíněné stěhovat do Děčína, odkud pocházela moje mamka. V Rakovníku mám rodinu z otcovi strany. V červnu mi bude 32 let, pracuji v děčínské nemocnici jako sanitář na chirurgii. Takže když si něco zlomíte, nebo budete mít jiné potíže, je dost dobře možné, že se tam potkáme.

Od října se zastavily nižší fotbalové soutěže. Jak moc vám fotbal chybí?
Od podzimu mi fotbal opravdu moc chybí. Nescházíme se s kolegy rozhodčímu, hlavně mi ale chybí ten pohyb a zábava na hřišti, ale i mimo něj. Jenom doufám, že další sezona už po dvou letech proběhne tak, jak jsme zvyklí.

Jak zvládáte aktuální situaci plnou zákazů, opatření a omezení pohybu?
Nezbývá nám nic jiného než vydržet, až se všechno postupně rozvolní. Osobně jsem kvůli práci podstoupil očkování, takže jsem zvědavý, kdy přijde to rozvolnění pro celou republiku. Příkazy a zákazy už trvají strašně dlouho, nedivím se, že to řadu lidí už nebaví.