Můj konec u nároďáku? Říkal jsem si, jestli to má vůbec cenu, říká trenér Bílek

Jako trenér ji pak dovedl k double, s reprezentací byl ve čtvrtfinále Eura 2012. Přesto jako by byl trochu v ústraní.„Publicitu nevyhledávám,“ přiznal Michal Bílek, než se pohodlně usadil v útrobách plzeňské Doosan Areny k rozhovoru pro Deník.

Glosa Jiřího Fejgla: Bručoun, který umí. Bílek je svůj

Od letošního května trénuje plzeňskou Viktorii, kde už krátce působil v létě 2006, než ho povolala do svých služeb pražská Sparta. „Jó, to byla úplně jiná doba,“ pousmál se 56letý kouč při pohledu na svoji fotografii z tehdejší doby.

Ano, tehdy se plzeňská Viktoria teprve nadechovala k ataku čelních příček české ligy, v níž získala v poslední dekádě pět mistrovských titulů. V poslední době došlo k rošádám na lavičce, ústupu ze slávy… A právě Bílek má mužstvo znovu nastartovat.

Když jste dostal podruhé v kariéře laso z Plzně, měl jste hned jasno?
Je to dobrá adresa, za posledních deset let se tady udělal kus práce. Krásný stadion, nádherné tréninkové plochy, vynikající zázemí. Když jsem tady byl před lety, podmínky byly o něčem jiném, teď je to daleko lepší. A samozřejmě musím zmínit i fanoušky, kteří nás podporují a vytváří dobrou atmosféru.

Před sezonou se v Plzni příliš nemluvilo o ambicích. Jaké bylo vůbec zadání pro vás trenéry?
Chtěli jsme být lepší než v minulé sezoně. O titulu ani teď nikdo nemluví, to vyhlásila Sparta se Slavií. Pro nás je vždycky důležité koncentrovat se na nejbližší zápas a ten vyhrát. Dál se nekoukám. Chceme vždy odvést maximálně dobrou práci, v každém zápase.

Konec kariéry? Jako Jágr bych nebyl, ale trochu jsem se unáhlil, vzpomíná Verbíř

Ani v tom směru, že byste chtěl být na konci sezony třeba mezi elitní trojkou?
Ne, takhle daleko se nekoukám, stát se může cokoliv. I když je fakt, že prvních pět týmů je teď od zbytku víc odskočených, ale to nemusí vůbec nic znamenat.

Jako jednoho z asistentů jste si teď vybral Pavla Horvátha. Chtěl jste těžit z toho, že je podepsaný pod úspěch Plzně a má tady dobré jméno?
Taky to hrálo roli. Je to Plzeňák, prostředí tady dokonale zná.

Oba jste vynikali v technice s balonem. Je náhoda, že se sešli dva trenéři, kteří si byli jako hráči podobní?
Já jsem se s Horvim chviličku sešel jako hráč, pak jsem ho trénoval. A když se naskytla možnost, že bychom spolu dělali v Plzni, jenom jsem to uvítal. Jeho kariéra byla úžasná, ale taky má dobrý pohled na hráče.

Po hráčské kariéře mi fotbal začal chybět

Když už jsme u té charakteristiky. Může vám jako trenérovi pomoct, že jste býval výborný hráč?
Myslím, že ano, protože zkušenosti z hráčské kariéry jsou pro trenéra hodně důležité.

Který z vašich koučů vás osobně nejvíc ovlivnil?
Já jsem měl v hráčské kariéře štěstí na trenérské kapacity. Vedl mě ještě pan Ježek, Uhrin, Jarabinský, Vengloš. To byli všichni vynikající trenéři a velké osobnosti. Těžko bych vybíral jen jednoho z nich.

Šimíček o padesátce, truhlařině i práci: Opustit Vítkovice? Už jedině v rakvi

Když jste končil jako hráč, měl jste hned jasno, že se přesunete na lavičku?
Kdepak. Tehdy v Teplicích jsem měl velké problémy s kolenem. Už to nešlo dál, měl jsem fotbalu plné zuby, takže jsem vůbec nepočítal s tím, že bych mohl být trenérem.

Ale brzy jste poznal, že vám fotbal chybí…
Ano, doma mi fotbal začal chybět a rozhodl jsem se, že do toho půjdu.

A záhy jste získal se Spartou double (2007), ale jinak máte v trenérském životopisu v Česku spíš menší kluby – Teplice, Blšany, Jihlava, Zlín. Čím to?
Začínal jsem v Teplicích a pak přišly Blšany. I když tam byly mraky problémů, byla to skvělá zkušenost. První dva roky jsme se zachránili v první lize, řekl bych až neuvěřitelným způsobem. Pak už to nevyšlo a fotbal tam šel postupně dolů. Ale pro moji kariéru byly Blšany hodně důležité, hodně mi to dalo.

Také jste dovedl národní tým do čtvrtfinále Eura. Co vám tahle zkušenost dala?
Pracovat s takovými hráči, jako byli Rosický, Čech, Baroš a další, to byla čest. Moc jsem si vážil toho, že jsem takovou příležitost dostal. Parta byla skvělá, Euro bylo něco, na co nikdy nezapomenu. Byl jsem u nároďáku čtyři a půl roku a rád na to vzpomínám.

Nepřítel číslo jedna. Limberský zapálil Krmenčíkův dres, fanoušci mu vyhrožují

I když pak následoval trpký konec…
Ono nešlo jen o ten konec, celé období bylo velmi těžké. Tlak byl velký. A když jsem potom skončil, říkal jsem si, jestli má vůbec cenu takovou práci dělat. Nebylo to jednoduché pro mě, ani pro rodinu. Chvíli jsem váhal co dál, ale nakonec zase převážilo to, že mám fotbal rád a práce trenéra mě naplňuje.

Šampionát v Itálii byl obrovský zážitek

A vyrazil jste do gruzínského Tbilisi, už předtím jste byl na exotické štaci v Kostarice, naposledy jste zase působil v Kazachstánu…
To byla obrovská zkušenost, dostal jsem šanci vést nároďák a hráli jsme proti Belgii, v té chvíli nejlepšímu týmu světa. Skoty jsme doma porazili 3:0, to se Kazachstánu předtím nikdy nepovedlo, hráli jsme i s Ruskem. Mám jen pozitivní vzpomínky, každá zkušenost je dobrá.

I ta z Cartaginés v Kostarice?
To mně dohodil Pepa Pešice, který tam trénoval přede mnou. Já jsem tam byl i s rodinou necelou sezonu, bylo to příjemné, i když hráči mě v začátku angažmá dokázali překvapit. Tam to bylo hodně zvláštní.

Povídejte…
(usměje se) Když jsme hráli první přípravný zápas, dal jsem sraz v jedenáct dopoledne a byl jsem tam sám, hráči nikde. Začali se trousit až později, chvilku mi trvalo, než jsem je přiměl k disciplíně, na kterou jsme z Česka zvyklí.

Vyhazov byl blízko jen jednou, vzpomíná Limberský ve svojí autobiografii

Stihne člověk při zahraničním angažmá poznat i zemi, v níž působí? Mentalitu lidí?
Kazachstán je obrovská země, města jsou od sebe hrozně daleko. Ale já jsem byl v Astaně (dřívější název, teď Nur-Sultan), to je krásné město. Na soustředění jsme jezdili do Almaty, taky tam nebyl nejmenší problém.

První zahraniční štaci jste zažil už jako hráč, když jste po MS 1990 odešel do Betisu Sevilla.
Šampionát v Itálii, to byl obrovský zážitek, krátce předtím se otevřely hranice a do Itálie nás přijely podpořit tisíce lidí. To bylo něco neskutečného, nikdy předtím jsme se s tím nesetkali, neznali jsme to. Naše zápasy s Amerikou nebo Rakouskem ve Florencii budu mít kvůli té skvělé atmosféře zaryté v paměti.

A vám to pomohlo do mnohými vysněné španělské ligy. Jak na angažmá v Betisu vzpomínáte?
Když to shrnu, krásné stadiony, obrovský zájem lidí, výborná atmosféra v hledišti. Byla to výborná zkušenost. Vždycky jsem snil o tom, že se podívám do zahraničí a budu hrát dobrou soutěž, poštěstilo se mi to.