Kliknutím zvětšíte
Právě vítěz Ligy mistrů a držitel Zlatého míče dostal rodáka ze Zakarpatské Rusy, který od roku 1994 žije na Zlínsku, na pozápasové tiskové konferenci do úzkých, když se před zaplněným sálem novinářů nečekaně rozpovídal.
„Chvilkami jsem nevěděl, kde začal. Docela jsem se u toho zapotil (smích). Bylo to nepříjemné a poměrně těžké,“ přiznává s úsměvem Nemesh.
Člen fotbalového klubu Sokol Veselá, který občas ještě nastoupí za béčko ve čtvrté třídě, bude ovšem na Ševčenka vzpomínat jenom v dobrém. Slavného fotbalistu mu bude připomínat také podepsaný dres ukrajinského národního týmu.
Jak jste se k práci pro českou reprezentaci dostal?
Před zápasem to nabídli jednomu známému, ale on fotbalu moc nerozumí, neholduje mu, takže to pro něj nebylo zajímavé. Mě naopak sport baví, zajímá mě, takže jsem to přijal. Byla to pro mě nová zkušenost.
Byla to vaše fotbalová premiéra?
Ano. Ve Zlíně jsem tlumočil pro různé firmy, byl jsem při obchodních jednáních. Občas do kraje přijeli různí politici. Byli tady lidé z Lvovské obchodní komory, velvyslanec Ukrajiny v České republice pan Zajčuk a další významní lidé.
Co všechno jste měl na starosti?
Měl jsem za úkol tlumočit předzápasové i pozápasové tiskové konference. Ukrajinským novinářům jsem překládal hlasy trenéra Jarolíma a kapitána Gebre Selassiho, pro zástupce českých médií jsem zase tlumočil věty kouče Ševčenka a hráče Malinovského. Zúčastnil jsem se také oficiální večeře, na které byli zástupci obou svazů a také představitelé UEFA. Bylo to ve vinném sklípku v Uherském Hradišti. Strávil jsem tam asi dvě a půl hodiny. Bylo to příjemné a bezproblémové setkání.
I při utkání jste měl nějaké povinnosti?
Ano. Hned ze slavnostní večeře jsem odjel na stadion, kde jsem pomáhal při hlášení různých sestav a tlumočení informací pro ukrajinské fanoušky, kterých bylo na zápase docela dost. Po zápase jsem pak měl povinnosti na tiskové konferenci.
Jelikož to byla vaše premiéra na podobném fotbalovém utkání, musel jste se nějak speciálně připravovat?
Dopředu jsem nevěděl, s kým budu mluvit. O fotbal se ale zajímám, třeba o ukrajinské reprezentaci vím mnohem víc než o té české, proto jsem si musel nastudovat nějaká jména. Na internetu jsem zhlédl několik minulých tiskovek, abych věděl a nebyl po zápase tolik zaskočený.
Ale všechno jste zvládl, ne?
Bohužel pro mě se trenéři trochu víc rozvykládali. Hlavně Andrej Ševčenko mluvil hodně. Chvilkami jsem nevěděl, kde začal. Docela jsem se u toho zapotil. (smích) Bylo to nepříjemné a poměrně těžké. Při tlumočení jsem zvyklý, když dotyčný mluví po větách, používá fráze. Tady informací byla spousta.
Jak na vás působil slavný Andrej Ševčenko?
Byl jsem docela příjemně překvapený, protože vím, že člověk, který se v kariéře dostal tak vysoko, se může chovat trochu jinak. Měl jsem příležitosti s ním být i mimo tiskovou konferenci. V den v zápasu jsem za ním přijel do Zlína na Lesní hotel. Kamarád chtěl podepsat dres Chelsea, kde dřív působil. Já jsem zase chtěl autogram na dres Ukrajiny, ve kterém hrál na EURO 2012. Tenkrát se tam loučil s kariérou, vstřelil poslední dva góly v reprezentaci. Nyní se mi naskytla příležitost. Byl jsem překvapený, že mě poznal. Věděl, že jsem tlumočil na tiskovce. Byl příjemný, oba dresy mi podepsal. Měl jedinou prosbu, abych nevyrušoval hráče, kteří se připravovali na utkání.
Co říkáte na samotný zápas?
Byl to perfektní zážitek. Poprvé jsem mohl být při mezistátním utkání tak blízko hráčům. Asi pětasedmdesát minut jsem strávil šest metrů od Ševčenka. Byl jsem mezi střídačkami, abych byl k dispozici pro případné hlášení. Je velký rozdíl sledovat zápas v televizi a naživo kousek od postranní čáry. S výkonem Ukrajiny jsem byl spokojený. I čeští fotbalisté se ale chvílemi snažili hrát.
Kdy jste vůbec přišel do České republiky?
V roce 1994. Chvilku jsem bydlel v Otrokovicích, pak jsem se přestěhoval na Veselou, kde jsem dodnes.
Odkud vlastně pocházíte?
Narodil jsem se v Zakarpatské oblasti, hned za slovenskými hranicemi. Město se jmenuje Solotvino, je známé především svými solnými doly a jezery. Češi tam jezdí docela často. Vede tudy stezka Nikoly Šohaje, kousek jsou Koločavská jezera. Já už se domů dostanu málo, posledních osm let tam jezdím tak jednou za rok.
Fotbal hrajete jak dlouho?
Na Ukrajině jsem ho hrával jako každý kluk, ale v žádném registrovaném týmu jsem nebyl. Tam jsem hrál závodně házenou, docela vysokou soutěž. V České republice jsem několik let neměl čas ani možnosti se sportu věnovat. Vrátit se k házené bylo složité. Na Veselé byl ale fotbalový tým, a jelikož mě sport vždycky zajímal, tak jsem se s chlapy domluvil, že jim občas vypomůžu.
A nastupujete pravidelně?
Už nejsem žádný mladík, za béčko Veselé ve čtvrté třídě naskočím, jenom když je jich málo. Už nehraji pravidelně.
Zaznamenal jste ve Veselé nějaké ohlasy na čtvrteční zápas Česka s Ukrajinou?
Ano. Všichni z Veselé o tom věděli. Spousta kluků byla na tribunách. S kamarády jsme se bavili, že na zápas pojedeme, takže jsme měli koupené i vstupenky. Pak jsem se dozvěděl, že budu tlumočit. Ale viděli jsme se a mávali na sebe. (úsměv)
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
