Rozhodčí Sabo zažil karetní kanonádu v Benešově. Jeho snem je divize

Jak sám říká, ve 40 letech nepatří do starého železa a má ještě své ambice. „Chtěl bych se díky svým výkonům dostat k rozhodování divizních zápasů,“ prozradil v rozhovoru Miroslav Sabo.

Co vás vůbec vedlo k tomu, abyste se stal rozhodčím?
Ve svých 18-ti letech jsem z dorostenecké kategorie v Rumburku přešel k dospělým. Pod vedením pana Červinky, výborného trenéra, jsem zapadl do týmu FK Rumburk. Pod jeho vedením jsem tady působil necelé tři roky. Každou sezonu jsme postupovali o třídu výše. Pak ale pana Červinku vyměnili za pana Heinzla a vše šlo do háje. Tak jsem jednoho krásného slunečného dne při zápasu v Rumburku potkal na stadionu Petra Michka, který je takovým rumburským Pavlínem Jirků. To byl začátek mé rozhodcovské kariéry.

Dokážete ze všech zápasů, co jste pískal, vybrat ten nejdůležitější, který jste rozhodoval?
Asi nejlepší a nejtěžší byl pro mne zápas krajského přeboru o první místo. Tehdy hrály Blšany proti Modlanům. Na hřišti byla řada známých hráčů – oba Sieglové, Němec, Krejčík, Fousek, Doležal, Džuban nebo Tesařík. Po prvním poločase vedly Blšany 4:1, nakonec ale prohrály 4:5. Zápase se hrál ve velkém tempu, navíc přišlo 350 lidí, takže pěkná divácká kulisa. To byl pro mě moc pěkný zážitek. Delegát svazu mě tehdy ohodnotil velmi dobrým výkonem.

Nepískáte i jiné sporty? Futsal, sálová kopaná?
Ne, mojí láskou je kopaná a té a budu napořád věrný.

„Hej rozhodčí, kup si kapky do očí.“ To nejvíc pobavilo Hejla

Sudí bývají terčem nadávek či vtipů, dříve se na sudí křičelo například soudce je mrkev či mlha. Dnes je to jiné… Jaký pokřik na vaši adresu vás nejvíc rozesmál?
V celé mé kariéře mě nejvíc rozesmál jeden jediný pokřik fanouška. Tomu se smějeme dodnes. Na horké půdě v Bezděkově, kde hrál v rámci krajského přeboru Střekov, na mě jeden z diváků zařval – „Že tě fotr nevycákal na strom.“ (smích).

Jaká je podle vás úroveň fotbalu na Děčínsku?
Za poslední dobu se úroveň fotbalu na okresní úrovni stabilizovala do chválihodné úrovně. Hodně se o to však zasloužilo vedení okresního svazu, v čele se sekretářem panem Ševčíkem.

Jaký nejbláznivější zápas jste řídil?
To si taky pamatuju velmi dobře. Byl to jeden z mých posledních zápasů v okresním přeboru před postupem do kraje. V Benešově nad Ploučnicí hrála tehdy Lipová, respektive Šluknov B. To byl hodně netradiční zápas. Udělil jsem pět červených karet, asi třináct žlutých a odpískal celkem tři pokutové kopy. Zápas skončil výsledkem 4:2, domácí dohrával v devíti, hosté dokonce v osmi.

Určitě jste při utkáních zažil nespočet humorných historek. Podělte se o nějakou zvlášť povedenou.
Přiznám se, že moc humorných historek jako rozhodčí nemám. Když už nějaká je, tak se váže spíše na mé kolegy, s kterými jezdím na utkání.

Máte v paměti nějaké nevšední červené karty, které jste musel udělit?
V 99,9% případů uděluji červené karty za přestupky dle pravidel fotbalu. Jedinkrát za celou svoji kariéru jsem hráče vyloučil za reakci proti svému spoluhráčovi. Ten mu vynadal za špatnou přihrávku a on mu za to sundal před všemi zúčastněnými trenýrky, pod kterými bohužel nic neměl. Navíc to doprovodil větou - „S tímhle tím chceš někoho poučovat!“ Tak to jsem se i já tajně pousmál, zde nešlo udělit jen žlutou kartu.

Nemusel jste ze zápasu odstoupit kvůli zranění?
Vždy se řádně připravuji na utkání, tuto situaci jsem nikdy řešit nemusel.

Rozhodčí Kotík: Tvoje máma je k….! Takhle mi třeba nadávají fanoušci

Na rozhodčí je v této době po kauze Romana Berbra nahlíženo v negativním světle. Váš názor?
Nechci a nebudu se k této kauze vyjadřovat. Blíží se volby a určitě budou nová vedení v jednotlivých komisích. Netajím se tím, že bych chtěl na krátkou dobu nahlédnout jako rozhodčí do vyšších soutěží. Divize, nebo třetí liga. Výkonnostně na to určitě mám, dokládají to mé výsledky v řízení utkání krajského přeboru mužů v Ústeckém kraji.

Kdy jste vůbec skončil s fotbalem?
Aktivně jsem skončil někdy v roce 2004 v okresním přeboru za tým Chřibská.

Pojďme k vašemu osobnímu životu. Prozradíte o sobě něco víc?
Pocházím z Rumburka, je mi čerstvých a krásných 40 let. Pracuji jako stavební manažer ve větší firmě v Liberci.

V říjnu se zastavily nižší fotbalové soutěže, které se už nerozjely. Jak moc vám fotbal chybí?
Upřímně musím říct, že chybí. Na druhou stranu se musím přiznat, že teď mám více času trávit víkendy s rodinou. To mě teď nejvíc naplňuje. Nicméně se těším, až si zase do kapes strčím obě karty, do pusy si dám píšťalu a vyběhnu na trávník, abych řídit 22 fotbalových nadšenců, jako jsem já.

Jak jste vůbec zvládal aktuální situaci plnou zákazů, opatření a omezení pohybu?
Snažím se dodržovat vládní nařízení, i když s některými hodně nesouhlasím. A pro sebe dělám to, že chodím pravidelně s mojí drahou polovičkou dvakrát týdně běhat a třikrát týdně na kolo. To znamená, že se udržuji stále v kondici.