Mně bylo v té době pět let a na venkov se blížila rudá pohroma kolektivního hospodaření. Strýc, maminčin bratr, nebyl kulak, vlastnil čtyři hektary orné půdy a dva hektary luk. Do JZD nechtěl a aby ho soudruzi nezavřeli pro sabotování a poškozování socialismu, musel mít splněné všechny povinné dodávky obilí včas. Maminka proto každý den, od jara do podzimu, chodila pět kilometrů pěšky brzy ráno pomáhat strýčkovi do sousední vsi na polích a večer rovnou z pole se vracela pěšky k nám třema dětem. Přes den se o mne a bratra starala starší sestra.

Byla sobota, asi jedenáct hodin večer a mne probudilo ostré světlo šedesátiwattové žárovky u stropu. Posadil jsem se v postýlce a uviděl maminku, jak sedí na nízké stoličce v koutku u kamen, nohy měla v umyvadle s teplou vodou na zemi, ruce složené v klíně a unavená po práci na poli a dlouhé cestě pěšky, tiše spala. Bylo mi jí líto a tak jsem vylezl z postýlky, klekl si vedle umyvadla na zem a pomalu jsem mamince obě nohy umyl mýdlem, opláchl vodou a utřel ručníkem. Odsunul jsem umyvadlo stranou, ručník jsem poskládal, položil vedle umyvadla a k němu přistrčil misku s mýdlem. Maminka, velmi unavená, stále podřimovala. Měl jsem radost, že jsem mamince mohl umýt nohy, aniž by si něčeho všimla. Potom jsem si opět vlezl do postýlky a brzy usnul.

Od té doby uplynulo dvacet let a já jsem stál, naprosto nic nechápající, nad maminčiným otevřeným hrobem. Když rozloučení skončilo a lidé se pomalu začali vytrácet ze hřbitova, naposled jsem se podíval na posmrtnou maminčinu schránku v zemi a tiše zašeptal: „Sbohem Maminko… “

Vtom mě vzal kdosi za ruku a řekl: „Chlapče, pojď domů, tady už vše skončilo, nech maminku tiše odejít. “

Byla to maminčina nejlepší kamarádka. Pomalu jsme vycházeli ze hřbitova a ona pokračovala: „Chlapče, maminka měla ráda tvoji sestru i bratra, ale tebe nejmladšího měla nejraději."

„Celý život vyprávěla, že stále cítí ty tvoje malé, dětské, sametové ručičky malého pětiletého kloučka, jak jí umývají a hladí znavené nohy. Maminka tenkrát na té malé stoličce u kamen nespala. Dnes už maminku nic nebolí a dopřej mamince zasloužený odpočinek a klid."

Dál jsme šli ze hřbitova mlčky.

Dlouho, dlouho jsem se toulal po světě, ale nezapomněl jsem na svoji maminku, nezapomněl!

Antonín Karnet, Kadaň