Přála jsem si vnoučata s rudými vlásky

Sedmého října dvacet tři jsem si večer pustila zprávy, abych si v Americe poslechla češtinu, která mě relaxuje. Po dni obklopena angličtinou, i když děti se mnou mluví česky, je to úleva. Ale tentokrát mi nebylo dáno. Co hůř, mnoha lidem po celém světě nebylo dáno, si ten večer po práci oddechnout.

Zírala jsem nevěřícně na obrazovku, na reportáž z Izraele, plnou násilí z hraničního prostoru s Gazou. Teroristé z Hamasu prolomili hranici a vraždí, kde to jde. Střeva se mi kroutila a v hlavě pulzovala otázka ,,Jak je to možný,, Jak Izraelci hlídali hranici? Bezpečí je přece pro ně prioritou. Tolikrát jsem se o tom sama přesvědčila. A teď 1 200 mrtvých v kibucech a na mládežnickém koncertě v přírodě. 240 unesených do chřtánu hamáských tunelů. Krutost, smrt a zoufalství. Pomoc přišla pozdě.

Čas běžel a bylo stále hůř. Věděla jsem, že přijde odveta, tvrdá a hrozivá. Ale pochopí to svět?? Nebude svět zaměňovat vrahy za oběti a naopak??

Už dávno vím, že ať se Židé brání, nebo nebrání, tak je to vždycky špatně. Ve světě se začala zvedat vlna odporu proti pronásledování Hamásu v Gaze. Svět fandí Palestincům. Proč? Protože nefandí Židům.

Aby bylo jasno, já jsem pro mír. Neumírá v něm tolik lidí, jako v bojích za všelijaké pravdy lidského ducha. Na jedné přednášce nám vysvětloval Dalajláma, že každý jedinec má svojí pravdu a ta se často liší od těch pravd ostatních lidí. A co teprve celé sociální skupiny. Co je ovšem důležité, zdůrazňoval tenkrát, je respekt k těm ostatním a ochota žít vedle sebe v míru. Je to krásná představa, že, ale jak to zařídit! Líbí se mi ten názor. Není to ale jen utopie?

Na fotkách, které obíhaly svět jsem viděla tváře lidí, kteří zmizeli. Rodiny je chtějí zpět z pekla v Gaze a tak stojí na izraelských ulicích s fotkami svých blízkých, které postrádají. Nejvíc mě dojaly dva malí kluci s maminkou Shirou Bibasovou . Kluci s rudými vlásky. Kdysi jsem si přála vnoučata s takovými vlásky. Jedna vnučka je opravdu měla, ale za 14 dnů jí zesvětlaly.

Arielovi, byly čtyři roky. Na některých fotkách byl tříletý s ještě neostříhanými dlouhými vlasy. Je to starý židovský zvyk, slavnostní střihání chlapců ve třech letech. Ale když ho třicetiletá vyděšená máma Shira, na videu zveřejněném

únosci, tiskla s půlročním Kfirem v náručí, měli oba krátký střih. Tatínka Yardena zavraždili při prvním útoku spolu s rodiči Shiry a dvěma psími kamarády.

V listopadu došlo k příměří a Hamás propustil 110 unesených osob výměnou s Izraelem za vězněné Palestinské teroristy. Bibasovi se nevrátili. Říká se, že Hamás ani neví, kde všude se unešení nacházejí a co se s nimi děje. Zakazuji si na to jen pomyslet.

Armáda prohledávala tunely a bořila města, ale marně. Vládu převzala válka. Svět byl zásobován obrazy trpících Palestinců. Izraelci křičeli na vládu, že chtějí vrátit své děti, bratry a rodiče, ale nikdo se nevrací. Umírají další lidé.

Na zdech synagog v Čechách jsou vylepené fotky unesených a mnozí z nich mají vpravo nahoře černou pásku. Z rodiny Bibasových tam zbývá jen nejmenší Kfir. Drž se chlapečku s rudými vlásky.

Patřím do skupiny Chevra kadiša, která v Praze pohřbívá těla podle židovského rituálu. Aby čekali na Mesiáše, který je probudí. Modlím se za ta těla v pekle Gazy. Co mi víc zbývá.

Vlasta Rut Sidonová