Deník strážníkovi položil několik otázek.


Jaká byla situace, když jste dorazil na místo?
Nevypadalo to moc dobře. Seděl na kraji střechy a pod ním bylo tak sedm metrů. Přes půdu se k němu vydal můj kolega se státním policistou, já stál pod ním. Nahoře na něj začali mluvit, ale vůbec nereagoval, začínalo to vypadat špatně. Za každou cenu jsem se tedy snažil upoutat jeho pozornost, začal jsem na něj mluvit a po chvíli se mi naštěstí podařil navázat dialog.


O čem jste mluvili?
Říkal, že ho život nebaví, několikrát řekl, že skočí. Já ho samozřejmě přemlouval, vysvětloval jsem mu, že má rodinu, které by to jistě jedno nebylo. Zkoušeli jsme všechno možné, například jsme mu přivedli jeho psa, prý ho má moc rád. Tak aby ho měl na očích. Chtěl jsem, aby mi slíbil, že neskočí, že pak půjdeme spolu na kafe a o všem si promluvíme. To mi nakonec slíbil.


Vše tedy dobře dopadlo. Nastaly ještě nějaké potíže?
Během našeho rozhovoru přišly tři, čtyři kritické momenty. Například, když přijela plošina, pomocí které se měl dostat na zem. Té se lekl, zase přestal komunikovat, dalo hodně práce ho opět rozmluvit.


Skutečně jste pak na to kafe zašli?
Když ho propustili z nemocnice, zašel jsem k němu domů na návštěvu. Přiznal, že to byl zkrat, dokonce si některé momenty vůbec nepamatoval. Řešil tak tragédii v příbuzenstvu, nahromadilo se to na něho moc. Podle mého názoru se to už nebude opakovat, vypadal, že má opět chuť do života.


A co kdyby to dopadlo špatně. Vyčítal byste si to?
Určitě. Bral bych to jako osobní neúspěch a asi bych na to myslel ještě hodně dlouho.


Teď z jiného soudku, strážníci jsou na podobné případy školeni?
Ne. Podle standardního postupu se volá psycholog, ale na to samozřejmě nebývá čas. Moc mi pomohla moje patnáctiletá praxe, i když s podobným případem jsem se setkal poprvé a snad také naposled. Také bych chtěl zdůraznit, že to rozhodně nebyla jen má zásluha, byla to skvělá týmová práce.