Dějiny parlamentní demokracie jsou v naší historické zkušenosti zároveň dějinami volebních klání, ze který vzejdou na další období ti s exekutivní mocí a ti v opozici. Již roztříštěný politický systém první republiky pak znal situaci, že se z někdejších vládních stran stávaly ty v opozici a naopak. Vždyť i Hlinkovi slovenští ľuďáci seděli několik let v československé vládě, aby pak po opuštění ministerských úřadů museli svým voličům složitě vysvětlovat, proč jsou zas tak zásadně proti Praze. 

Michal Stehlík 
historik soudobých dějin, působí na FF UK a v Národním muzeu

Každá dekáda je pak samozřejmě jiná, nedají se srovnávat volby 1935 s úspěchem Sudetoněmecké strany s volbami 1946 s úspěchem komunistů – s např. těmi s vítězstvím ODS v roce 1992, jež vedlo k rozdělení republiky. Co je však přece jen podobné a je vlastní všem volebním kláním – a to je zdůrazňování osudovosti té dané konkrétní volby. Vždy se snaží politická propaganda voliče konfrontovat, že jde o situaci “teď nebo nikdy”, že po právě těchto konkrétních volbách se fatálně promění svět, společnost se vydá na historickou křižovatku, nic nebude jako dřív. Je to možná logická vlastnost – vzbudit ve voliči zájem o rozhodování a přitáhnout ho ke svým cílům. Třebaže například v roce 1946 fungovaly politické strany v dohodnutém “objetí” Národní fronty, která nepřipouštěla opozici, přece jen se volební rétorika bouřlivě stavěla na osudovosti voleb a budoucnosti.

Markéta Šichtařová
Záchrana, která nás poškodila

Ostatně, ony vlastně asi i osudové tentokrát byly, jen možná ne tak, jak si většina představovala. Když se komunisté o dva roky později rozhodli drsně převzít moc, následné volby v květnu 1948 již jen potvrzovaly nadvládu jedné strany s jednotnou a jedinou kandidátkou.

Zdroj: Deník

Hru na osudovost pak známe možná nejostřeji z voleb po roce 1990. Komunistická minulost dala některým stranám v 90. letech komunikační munici, se kterou upozorňovaly na většinou chimérické nebezpečí návratu komunistů, vítězství levice a podobně. Vždyť Václav Klaus si dokonce do jedněch voleb vybral bojovné a motivující heslo “Mobilizace”, které mělo evokovat osudovost voleb a využívat přitom historický odkaz na rok 1938 a boj s nebezpečím. Tím nepřítelem přitom tehdy byla sociální demokracie, která tak jako tak zvítězila. Z mobilizační rétoriky pak zbyla pachuť tzv. opoziční smlouvy, kdy se démonický nepřítel přes noc proměnil v politického partnera rozdělení si moci a rolí ve státě.

Důraz na osudovost přitom zažíváme od 90. let stále – vždy je to nějaká poslední šance, poslední možnost, poslední možné rozhodnutí. Pak se však sečtou výsledky, rozjede jednání o koalicích a z válečné rétoriky povětšinou mnoho nezůstane. Natož abychom si bez volebního vyostření dokázali říct, co je skutečně osudové, co nás ovlivní na léta i desetiletí dopředu. Bohužel, obsahové priority rozvoje společnosti se nehodí na plakátovací plochy a marketingová hesla. Případně se obsahová priorita stane jen zbytečným řádkem ve volebním programu.

Pavel Kopecký
Nemocní mocní

Volební kolotoč se stal karnevalem lákavých hesel, po nichž nebude většinou následovat adekvátní řešení skutečných problémů. Ano, i tyto následující volby přitom budou svým způsobem osudové – opět se patrně osudově do budoucna opominou oblasti fatální pro rozvoj společnosti – na prvním místě vzdělání, jistě stále aktuálnější ekologie nebo problém levné práce. 

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.