Vždyť by to mělo být normální, divil se slavný autor Jména růže, a došel k závěru, že dnes už svou práci zjevně skoro nikdo vykonávat neumí. Proto takový údiv, zachová-li se někdo se vzácnou kompetentností.

Z tohoto úhlu pohledu je jistě poněkud podivné chválit Ondřeje Kúdelu za to, jak zvládl včerejší zápas v Liberci. Stoper Slavie s přehledem ubránil všechno, co ubránit měl, s rozvahou podporoval rozehrávku sešívaných a nakonec vstřelil i gól (z penalty).

U velmi dobře placeného profesionálního fotbalisty, působícího v momentálně nejlepším tuzemském klubu, by to mělo být normální.

Jenže v Kúdelově případě to tentokrát tak úplně automatické nebylo. Asi nikdo by v posledních týdnech nechtěl být v jeho kůži: půl Evropy ho má za rasistu, UEFA mu zatrhla splnění životního snu v podobě startu na mistrovství Evropy (a nejen to), jeho nešťastný výstup v Glasgow proti Rangers spustil zřídka vídanou lavinu emocí.

Ruku na srdce: většina z nás by pod touto lavinou beznadějně lapala po dechu. Kdekdo by se zmítal v pochybnostech, v depresích, pěstoval pocit ublíženosti. Kúdela ne. Ať už jsou obvinění na jeho adresu oprávněná nebo ne, slávistický obránce zareagoval nejlepším představitelným způsobem skvělým výkonem. Jako skutečný profesionál.