Titulku článku jsem si vypůjčil z filmu o českém fiktivním géniovi Járovi Cimrmanovi. Herec Miroslav Kovářík hrající starého muže na vesnici opakuje tuto větu ve chvíli, kdy se Cimrman snaží popisovat poměry ve vládnoucím habsburském domě. Střet politické reality se zbožným přáním lidí se přitom dá použít nejen na realitu konce starého mocnářství, ale i na období první republiky, komunistickou éru, počátek 90. let a i dnešek. Mám na mysli náš vztah k institutu hlavy státu, který se dá bez přehánění charakterizovat jako upínání se k Hradu a „stařičkému mocnáři“…

Michal Stehlík je historikem soudobých dějin, působí na FF UK a v Národním muzeu

Jakmile se totiž před léty otevřela možnost přímé volby prezidenta, společenská situace byla ostýchavá a do voleb se nehrnulo až tak moc kandidátů, jak jsme zvyklí dnes. Snad působila jistá předchozí tradice výběru z několika málo osobností, snad působil nezvyk nové formy volby. Druhá volba již přinesla širší paletu více či méně absurdních kandidátů, ale letošní rok je bezesporu předčí. Čím to je, že se naše pozornost tak výrazně koncentruje na symbolickou hlavu státu, když skutečná moc přitom leží jinde. Jsme pak pocitově skutečně parlamentní demokracií nebo hledáme stále nějakého moudrého Tatíčka, který by na sebe vzal morální i politickou autoritu, aby nás vyvedl z těžkých dob?

Rozhovor s Danuší Nerudovou rektorkou Mendelovy univerzity Brno
Na rovných příležitostech je třeba zapracovat

Není nutné opakovat, že tohoto až zbožného momentu využil Tomáš G. Masaryk, když se jako prezident vybavil veřejně viditelnými atributy vladaře. Stejně tak tuto tradici nezbourali ani komunisté, kteří se jinak v okolních zemích prezidentských funkcí zbavovali ve prospěch stranického a vládního vedení. Nikoliv tak Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a další „dělničtí“ následovníci. Na prezidenta se prostě nesahá, nehledě na to, že sídlí v obrovském areálu Hradu, který tak nějak nesedí demokratickému principu ani přímé volbě. Jako kdybychom měli prostě pořád potřebu volit monarchu.

Zdroj: Deník

Prezidentské volby pak budou bizarním kolotočem ambicí, mesianismu, politického pragmatismu a dryáčnického marketingu. Kdybychom dokázali poodstoupit od každodenních trapností politického života, museli bychom si patrně opravdu hluboce povzdychnout, mezi kým nyní vybíráme. Nejde přitom o „vinu“ samotných kandidátů, jsme konfrontováni s obrazem stavu české společnosti. A tak se chtě nechtě opět vlastně blíží k cimrmanovskému vyznění, kdy pomalu již nevíte, kde je hranice seriózní politiky a parodie. Na jedné straně „hledáme Masaryka“, na kterém se například od Václava Havla shodne většina společnosti, na straně druhé si do hledané osobnosti logicky projektujeme aktuální situaci a krátkodeché preference. A tak nám případní kandidáti miliardáři objíždějí republiku v obytném voze, aniž by se ještě přiznali, že budou kandidovat. Jiní na tom pracují léta, aby využili generálský potenciál „Antibabiše“, další vnášejí do volby ženský aspekt s víceméně přiznaným „čaputovským“ obrazem. Nehledě na odborové bosse, další podnikatele a miliardáře, pragmatické exrektory, případně jiné bývalé generály oblékající se v evropském parlamentu do české vlajky a fotící se toporně na koni…

Historický kořen našeho umanutí prezidentem jsou jasné. Podstatou je však dle mého názoru obecný příklon od liberální demokracie k demokracii populistické. Přímá volba prezidenta je pak jen jedním z dokladů tohoto trendu. Nečeká nás tedy ani do budoucna nic víc, než ohňostroj marnosti, který postupně devalvuje prezidentskou funkci jako takovou.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.