Ve chvíli, kdy čtete tento text, přesáhl počet obětí koronavirové epidemie čtyřicet tisíc. Těžko představitelný rozměr zkázy, bolesti a utrpení. Zároveň se však zdá, že covid ustupuje a už se nikdy nevrátí s tak vražednou silou.

Máme plakat, nebo se radovat? Skoro se chce srovnávat se symbolikou křesťanských Velikonoc. I v ní se setkává hluboké truchlení s burácivým veselím. To proto, že křesťané věří ve smysl ukřižování Ježíše Krista.

Martin Komárek.
Draho je. Zvedneme platy?

Co bychom měli udělat pro to, abychom mohli aspoň do jisté míry věřit, že oběti covidu nezemřely zcela nadarmo?

Politici by si měli odškrtnout tyto úkoly:

1) Pro případ další epidemie má být napsán jasný zákon. Ten určí, kdo je za co zodpovědný, kdo s kým spolupracuje. Umožní povinné očkování. Ne, není to současný pandemický zákon. To je jen zástěrka, aby nemusel být vyhlašován nouzový stav.

2) Měla by být zřízena rada moudrých, která vyhodnotí zdravotnická rizika s předstihem. Bez ohledu na rozpočet pak zajistí možnou obranu před nimi.

3) Politici musí uzavřít nepsanou dohodu, že v případě epidemie končí boj koalice s opozicí. Měli by postupovat jednotně a věrohodně.

4) Je nutno vytvořit systém boje proti dezinformacím. Vypínání podezřelých webů nefunguje. Vláda musí být schopna ve spolupráci s médii doručit i skeptikům jasná data a argumenty.

Martin Komárek.
Křehká covidová svoboda

Covidová tragédie našla nepřipravený celý svět. Ti, kdo měli u nás vládní zodpovědnost, se museli rozhodovat každý den jako slepec kráčející potmě. Srovnání s podobně zasaženými sousedními zeměmi ukazuje, že se nerozhodovali dobře. Katastrofě se nedalo zabránit, mohla však být méně tíživá.

Takže je tu ještě poslední úkol: modernizovat státní systém, zmenšit či odstranit byrokracii a budovat důvěru občanů v jejich zemi.