Narodil se 20. 6. 1938 v Třebízi na Slánsku v rodině podruhyně a zedníka. Ve svém rodišti ještě stihl navštěvovat první třídu, avšak jeho sestra Růžena se narodila již ve Starém Březenci, kde se rodina ihned po válce usadila. Po absolvování jirkovské základní školy maturoval na teplické čtyřleté pedagogické škole.

Nejprve učil na vesnické dvoutřídce v Boleboři. Po návratu z vojny nastoupil na dvoutřídní školu v Březenci, kde také vedl obecní knihovnu. Od září roku 1961 začal učit na nově otevřené devítileté škole v Nových Ervěnicích a po doplnění vysokoškolského vzdělání na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem se stal učitelem dějepisu a českého jazyka. Jeho nevšední, neotřelý, velmi osobní přístup k výuce měl vynikající výsledky a brzy mu přinesl nejen oblibu mezi žáky, ale i obdiv kolegů a nadřízených, a tak byl jmenován vedoucím okresní sekce učitelů občanské výchovy a také do výběrové skupiny učitelů, kteří by se měli stát řediteli škol. Jenže doba již Vladimírovi nepřála.

Jako nestraník sice nemusel svůj postoj proti okupaci v srpnu 1968 skrývat, ale právě to mu nikdo neodpustil. Nadále již v Jirkově učit nesměl. Od roku 1970 dojížděl učit do Kundratic a krátce do Údlic (1975). Učil na dvou školách v Chomutově (19751991). Nesměl však mít třídnictví v 9. třídách ani v nich vyučovat dějepis a češtinu. Jeho dvěma dětem byla studia zapovězena. Po rehabilitaci v roce 1990 krátce řediteloval na 2. ZŠ v Jirkově (1991). Tehdy vznikala nová oblastní školní inspekce a její vedoucí ho oslovil, zda by mu s prací inspektorátu nepomohl. Vladimír Bečvář souhlasil a stal se školním inspektorem, později i oblastní školní inspekci vedl. Nebyl však jen pedagogem.

Ač sotva vzdělána, jeho matka ráda četla, ale především milovala divadlo a svou lásku přenesla i na syna. A když se k jeho zanícení divadlem a později filmem přidaly i zkušenosti s divadelním kroužkem v Březenci, Vladimír Bečvář se na přelomu 50. a 60. let stal členem jirkovského divadelního spolku J. K. Tyl. Tehdy také u divadla potkal svou budoucí ženu Evu.

Vladimír Bečvář (stojící) jako moderátor Večerů pod lampou (s Dagmar Veškrnovou, dnes Havlovou).Vladimír hrál, zejména však režíroval. V Jirkově uvedl světovou jevištní premiéru hry Ivana Raose Měly by se zachovat zelené světlušky. Vedle aktivit s jirkovskými ochotníky spolupracoval v polovině 70. let s divadelním souborem Karel Čapek Závodního klubu železničářů v Chomutově. Moderoval koncerty Jirkovského dětského sboru a Komorního ženského sboru a i přes potíže za normalizace byl v Klubu pracujících v Jirkově u zrodu pořadů Kavárna pro Ženy, Chlapklub nebo Večery pod lampou. A jako jeden z předních činovníků Klubu pracujících stál u jeho proměny v klub Dolní sněmovnu a aktivně se podílel na většině jejích počinů.

Zúročil své vědomosti městského kronikáře (19812006) a věnoval se publikační činnosti. Zajistil překlad Gregerovy Historické kroniky města Jirkova z roku 1841 (1997) a podílel se na překladu Penslerových Dějin města Jirkova a zámku Červený hrádek z roku 1928 (1998). V roce 2000 publikoval knihu Historická data Jirkova a jeho obcí, se synem Michalem napsal knihy Společenské, kulturní a sportovní dění v dějinách Jirkova (2005) a Život z kamene (2006) o městečku Ervěnice a velkodolu ČSA.

Pedagogické a společenské aktivity Vladimíra Bečváře přervalo až náhlé těžké onemocnění v září roku 2004. Nemoc mu již aktivní činnost nedovolovala a přestože se snažil být i nadále užitečným městskému společenskému dění, ale především potřebám rodiny, tušil, že se jeho zdravotní stav jen zhorší. S přístupem k realitě jemu vlastním však v sobě trochu nadpozemské naděje živil. Ještě nedávno, už jen kostrbatým písmem, si na kus papíru zapsal osobní přání a vsunul je pod skleněnou desku svého pracovního stolu: „Tomu, kdo mi zaručí, že se vrátím, slíbím, že dám všeho půl."

Vladimíre Bečváři, nechtěli bychom ani půl, jen kdybys ještě načas s námi zůstal. I tak s námi budeš navždy.

Tvoje rodina, tvoji přátelé, žáci, spolupracovníci, sousedé, všichni, jimž si tolik dal, aniž by sis bral.

Osobní vzpomínka: Rozloučení s Vladimírem
Když jsem Vás, Vladimíre, poznal, byl jsem přemoudřelý hošík, co sotva kotrmelec udělá.
Takové to boží stvoření s červenými tvářemi a tlustými stehny…
To Vy jste byl chlap, jak se patří robustní korpus v pracovním plášti s hrdě se tyčícím čtyřicátnickým břichem.
Kotlety se Vám vlnily a když jste zahlaholil: „Chlumáku, chlapče, pojď sem…", tak to, panečku, školní chodbou zaznělo!
Kantor.

Osobnost.
Pro nás kluky skoro bůh.
Jeden ze světlonošů.

Už tehdy jako růžolící telátko jsem podvědomě cítil, že Vy jste jeden z nemnoha těch zapadlých vlastenců, jejichž bratří v přesvědčení a skutcích jsou rozeseti po všech těch Kanadách a Austráliích a bůhví kde ještě po světě. Až časem jsem zaslechl, že jste se postavil panstvu, jak se na chlapa sluší. Že jste pozlobil Velkého Bratra, který nás chtěl zachraňovat před námi samými. Vlastně ne jeho. Jeho české pohunky v tričkách s kladivem a srpem.
A tudíž jste své kantorské řemeslo nemohl vykonávat tak, jak byste byl chtěl.
Bylo naším štěstím, že Vás panstvo vpustilo na základku do okresního města právě v polovině sedmdesátých. Tak nás mohl formovat chlap.

Jaká radost!

Co jenom jsme s Vámi s recitačním kroužkem prošli všech těch uličních výborů a svazů žen!
Kolikrát jsem jen před nějakým pomníkem recitoval: „…jak jádro v jablíčku, jak smrček pod sněhem…"!

A kolik jste toho stíhal, Vladimíre!
Vykrákat Chlumáka za uši, ze mě udělat recitátora, Petra dovést k práci se dřevem, dojmout holky četbou Victora Huga, uchvátit celý Chomutov jako chilský novinář v inscenaci amatérského divadla, roky a roky v Jirkově vést Klub, psát jirkovskou kroniku… myslím, že vše, čím jste vnášel světlo do našich životů, se nedá ani sepsat!

Vidím to jako dnes: škola v přírodě v Žacléři a Béďa si mě pozval k sobě do pokoje!
Trochu se třesu, co jenom jsem to provedl?
„Oline, posaď se."
„Tak tohle je scénář hry „Zapomeňte na Hérostrata"; co je červeně, to říkám já. Co je žlutě, to je moje narážka to mi budeš číst, ano?"
Fuj! To mi spad kámen ze srdce.
Předčítám, co je žlutě, a zaposlouchán do melodie Béďova hlasu hledím oknem na sníh na stráni naproti…

Jako všichni velcí mužové, Vladimíre, jste oplýval smyslem pro humor a skromností viz Vaše fotka v mém archívu školní inspektor má místo hlavy sešit! Nebo ta Vaše fotka ve „Významných osobnostech Chomutovska"! :o))

Nevím, jak holky, ale my, kluci, jsme Vás milovali.
Milovali a ctili.
I já Vás miloval a ctil chtěl jsem být jako Vy.
Byl jste přesvědčen, že ze mě bude taky kantor.
I profesor z gymnázia o tom byl přesvědčen.
I já o tom byl přesvědčen.
Vyvedl nás všechny z omylu až proděkan pedagogické fakulty v Ústí, když smutně vyšel ze sborovny a mému profesoru skoro šeptem povídá: „Ale on chlapec má otce vyškrtnutého z KSČ…"
„Tak ses stal technikem, jak si přál táta, viď?" vyvedl jste zase Vy mě po letech trochu z míry.

Myslím, že se celá třída shodneme, že na ty tři nebo čtyři roky s Vámi nikdy nezapomeneme.
A určitě na Vás nezapomenou ani ve všech těch školách, které jste po převratu sjezdil jako školní inspektor…

„…když nenáviděn sám jsi beze zloby
slov ctnosti nadarmo však nebereš…,
pak, synu můj, jsi muž!"

Zemřel muž, chlap, kantor, manžel a otec, plačme.
Vladimíre, světlonoši, jestli existuje nějaké České nebe, vím jistojistě, že tam jste!
Nezapomeneme.

Olin Moravec