Strávit večer při svíčkách může být příjemná věc. Horší je, když se takových večerů najde sedmnáct a jsou veskrze nedobrovolné. Právě tolik jich zažila Paní Eliška Vaicová z Jirkova. Jídlo si ohřívala v tom nejmenším kastrůlku na propanbutanovém vařiči, oželela poslech rádia i televize, v koupelně svítila malou baterkou a večerku měla v šest hodin.

„Řeknu vám, to byly ty nejhorší Vánoce. Bezkonkurenčně. Musím říct, že jsem to obrečela," svěřila se Chomutovskému deníku dáma, která brzy dosáhne osmdesáti let.

Protože se na konci roku stěhovala z domku v Březenci, zajistila si bydlení v Domě s pečovatelskou službou v Jirkově. Klíč od malého bytu o jedné místnosti získala 7. prosince, bylo však potřeba zapojit elektroměr. Proto stála už druhý den u okénka zákaznického centra ČEZu ve Školní ulici, aby se přihlásila k odběru elektřiny.

„Jenže paní za přepážkou mi řekla, že to přijdou udělat až někdy mezi 8. a 10. lednem, protože na to mají měsíc," vyrazilo dech paní Vaicové. „Copak si myslí, že umím svítit očima? Nebo jsem si měla před domem rozdělat táborák, abych si uvařila aspoň to mizerné kafe?" rozzlobeně se podivuje vitální důchodkyně. „Když poskytují takové služby, měli by lidem také doporučovat, aby si koupili bednu svíček, petrolejku nebo louče, ty aspoň dlouho vydrží," neodpustí si sarkasmus.

Sama za sedmnáct prosincových dní vypálila na třicet čajových svíček a sedm velkých svic. Do bytu se trvale nastěhovala 13. prosince a „blackout" nedobrovolně snášela až do 30. prosince.

„Když jsem chtěla jít do koupelny, kde je tma jako v kobce, svítila jsem si malou svítilnou. Bylo to strašné, příšerné. A když už si umyjete hlavu, není pak jak si ty vlasy vyfénovat, aby to trochu vypadalo," mrzí ji. „Nemohla jsem si zapnout rádio ani televizi. Copak o to, na to si člověk zvykne. Ale aby šel v šest spát, to je trochu moc. Jenže jinak to nešlo, když je tma už ve čtyři a jak přijde, není možné nic dělat," podotkla. V matném světle drobné svítilny prý luštila články v časopisech, dlouho to ale nevydržela, protože je po operaci šedého zákalu.

Štědrý den strávila u své dcery a její rodiny. Další dny ale prožila ponořená ve tmě a bez výdobytků naší civilizované doby. „Například mobil jsem si musela nabíjet u sousedky. Ještě že mi vyšla vstříc," je vděčná paní Vaicová, pro kterou byl v těchto dnech telefon zvlášť důležitý. Každý den si telefonovala s kamarádkou, která jí byla rádkyní a hlavně oporou.

Nejhorší období přišlo po svátcích, kdy ji navíc přemohla chřipka. „Ležela jsem jako bez sebe. Den na to mi přišli elektriku zapojit. Bylo to 30. prosince," ví přesně paní Vaicová. Tehdy poprvé vytáhla z krabic vánoční výzdobu, protože bylo konečně co slavit.

Důvody proč energetický gigant potřebuje tolik dní, aby zajistil připojení k elektřině dosud nechápe. „Stěhovala jsem se v životě několikrát a vždy jsem měla elektřinu nejpozději do tří dnů. Jak to, že to kdysi šlo a v dnešní době to nejde?" ptá se.

Podle tiskového mluvčího Skupiny ČEZ Oty Schneppa se společnost pro paní Vaicovou snažila udělat maximum. „Osazení nového elektroměru předchází řada kroků, které nemusí být na první pohled zjevné, jsou ale důležité z pohledu legislativy. Není možné namontovat elektroměr ze dne na den," podotkl mluvčí. „Celková lhůta je přibližně dvacet pracovních dnů, takže sdělený termín 7. 10. ledna byl reálný," okomentoval informace, které podaly pracovnice zákaznického centra. „Přihlédly právě k věku a sociální situaci zákaznice a snažily se zkrátit lhůty pro zpracování na minimum. Přihlášení odběrného místa proto zajistily na 29. prosince, tedy na jedenáctý pracovní den, hned následující den byl pak elektroměr osazen," uzavřel Schnepp.

Se lhůtami je tedy podle energetiků vše v pořádku. Bohužel se pod jejich diktátem nežije nejlépe.