„V kolik nám to jede?“


„Domove, sladký domove“ v podobném ražení by nazvali své město Američané, to jsou přeci vlastenci. Naše město je také sladké a to nejen, když si koupíte pocukrovanou koblihu s marmeládou. Ale občas má i jinou stránku, tu kyselou, s příchutí citronu.

Zrovna nedávno jsem procházela kolem autobusové zastávky a mladá slečna v černém kabátku se rozčilovala, jak je možné, že nejede žádný trolejbus. Pomyslela jsem si: „Chudák slečna. Určitě jí to před chvilkou ujelo.“ Chtěla jsem se obohatit o informace týkající se našeho dopravního podniku a šla jsem se na ty jízdní řády podívat. Nejprve hodinky, pak rozpis. Slečna měla smůlu, ujely jí dva trolejbusy v mezičase deseti minut. Největší vtip je, že další jí pojede až za půl hodiny. Jak k tomu ona a my, jakožto studenti a občané města přijdeme? Pravda, přijdeme, ale neodjedeme tak rychle, jak bychom si představovali. Ale kdyby přeci jen ten autobus či trolejbus stihla včas, našel by se určitě někdo další, nemyslíte?

Jedno velmi oblíbené přísloví našich předků říká: „Dočkej času, jako husa klasu.“ S tímto problémem „cestománie“ po Chomutově se možná ani klasu nedočká.

Berezňáková Zuzana, 3.A

Doprava včera, dnes a zítra


V současné době plánuje Dopravní podnik Chomutova a Jirkova nový odbavovací systém, s kterým souvisí zdražování jízdného od nového roku 2010. Má být spravedlivější a efektivnější a lépe se přizpůsobovat nám, občanům Chomutovska. Již třetím rokem studuji na gymnáziu v Chomutově, dojíždím každé ráno městskou hromadnou dopravou. Ráno kolem osmé hodiny jedou ke gymnáziu dva trolejbusy, ten první je každý den „narvaný k prasknutí“ a občas mám problém se do tohoto trolejbusu vůbec vejít. Pak nezbývá nic jiného než jet jiným, který neobsluhuje zastávku Čelakovského a dojít cestu pěšky, nebo jet druhým trolejbusem, tím však přijíždím do školy těsně před zvoněním na vyučování. Nepovažuji se za líného tvora, a tak mi nevadí občas dojít cestu ke gymnáziu pěšky, ale tímto problémy s dopravou nekončí.

Kolem druhé a třetí hodiny odpolední končí studentům tří středních škol v centru města vyučování, a tak bývá problém dopravit se zase zpět domů. Lidé, kteří jedou ze zaměstnání, mají vztek, protože mají tentýž problém, dopravit se domů, jenže i my, studenti bychom se rádi dopravili domů. Nejhorší je, když v tuto dobu přijede na zastávku Palackého malý trolejbus a o víkendu, kdy naopak je počet cestujících snížen, jezdí velké trolejbusy většinou poloprázdné. Myslím si, že o víkendu také nefunguje doprava moc efektivně, někdy potkáte tři prázdné trolejbusy jedoucí za sebou, a když trolejbus nejvíce potřebujete, čekáte na zastávce třeba i dvacet minut. A tak nám nezbývá nic jiného než doufat, že nový odbavovací systém vyřeší tyto problémy a cestování městskou hromadnou dopravou se stane příjemnějším, než je dosud.

Milada Truhlárská, 3.B

Cesta do města


Je sobotní podvečer okolo půl šesté, jako studentka mám samozřejmě chuť oddychnout si v nějakém příjemném chomutovském podniku, probrat s přáteli to, co jsme nestihli o krátkých školních přestávkách, nebo si vychutnat nějaké dobré jídlo a pití. Po domluvě, kdy a kde se sejdeme, vyplyne důležitá otázka: Jak se do centra dostanu? Jedinou mojí záchranou je městská hromadná doprava. Pro takový dopravní prostředek je totiž charakteristické, že nepřijede, když si to usilovně přejete. Někdy opravdu závidím těm, kteří vlastní řidičský průkaz.

Takovým šťastlivcům stačí chvilku škemrat o auto s přísahou, že opravdu pojedou pomalu a opatrně. Zato já, po chvilce snění o automobilu, neohroženě vyrážím na autobusovou zastávku s pocitem, že za 15 minut na domluveném místě nejspíš nebudu. A ouha, informační tabulka mi mé nejhorší domněnky potvrzuje. Na jízdním řádu vidím pouze samá: „---**--*-**--n--*n--*--n-----„ a kromě toho i informaci, že další spoj jede až za 25 minut. Teď už mi zbývá jen sednout si na studené zastávkové sedadlo a počítat projíždějící automobily, jejichž burácení se mi vysmívá.

Po 25ti dlouhých minutách a 639 autech přijíždí i trolejbus č. 33, na který trpělivě čekám. Okamžitě se utvoří hlouček závodníků, kteří nastupování považují za sport. V šťouchanici na život a na smrt se i já šťastně dostávám dovnitř. Po letech praxe cestování městskou hromadnou dopravou jsem si už zvykla i na vydýchaný vzduch a nasupené pohledy spolucestujících.

Po neuvěřitelně dlouhé cestě se konečně dostávám na správné místo s „malým“ zpožděním. A jediné, co mně napadá: Jak se později dostanu domů?

Langová Lucie, 3.C