Vítali ho jako hrdinu. Zaslouženě. Po cestě trpěl bolestmi, vedrem, jednou dokonce únavou na kole usnul a spadl. Přesto každý den v sedm ráno vstal a vyrazil na další naplánovanou trasu. Při návratu mu tleskalo plné jirkovské náměstí…

Jste takovým přivítáním překvapený?
Je to naprosto úžasný. Mělo tu být jen pár lidí, kteří mě chtěli přivítat doma, neplánoval jsem žádný program. A pak přijedu… a vidím plné náměstí, hraje moje oblíbená kapela, pak jsem se podepsal do slavnostní knihy města… Něco úžasného.

Jaká byla cesta? Které úseky byly nejnáročnější?
Jel jsem měsíc, najel jsem dva tisíce kilometrů. Nejhorší byla cesta během těch tropických veder. Třeba skrz Plzeň jsem jel, když bylo třicet osm stupňů. Odkapával ze mě pot, už jsem vážně nemohl. Ale měl jsem na každý den naplánovanou cestu a tu jsem musel dodržet. Věděl jsem, proč to dělám. Že to dělám pro dva kluky, kteří si to zaslouží. To mě hnalo dál. Stejně jako podpora lidí z Jirkova. Věděl sem, že spousta z nich mojí cestu sleduje.

Přišla i nějaká krize?
Když jsem šlapal na Šumavu a do toho vedra. To byla krize. To sluníčko vás strašně vyšťavuje. Jednou jsem dokonce z kola spadl kvůli mikrospánku. Z toho vedra jsem byl tak unavený, že jsem na kole usnul.

A co vaše kyčle?
Asi čtyřikrát se mi stalo, že mě hodně bolely… Na kole se to vydržet dalo, ale jakmile jsem upadl večer do postele a kyčle dostaly úlevu, tak mě to hrozně chytlo. To byly chvíle, kdy jsem si říkal, že ráno nevstanu. Ale druhý den v sedm ráno se probudíte a víte, že to musíte dát. I kdyby to bolelo sebevíc…

Musel jste po cestě řešit i nějaké technické závady?
Kousek od Třeboně mi praskla brzda, musel jsem měnit lanko i destičky. A taky mi kvůli těžkým brašnám vypraskaly pruty na zadním kole. Ale jinak v pohodě, kolo vydrželo.

Co teď uděláte jako první, až přijdete domů?
Určitě se těším na vanu. Jedu v tomhle dresu měsíc, je nasáklý potem, štípe to. Takže se těším, že se natáhnu do vany, pak do postele. A taky až se najím (smích).

Vyrazil jste oholený, dorazil zarostlý. Necháte si vousy?
Kdepak (smích). Jsem zvyklý se holit třeba jednou za tři dny, takže si teď připadám jak Krakonoš. Hrozně to štípe, chci to dát dolu (smích).

Co bylo vaší hlavní motivací v celém projektu? Proč jste to vlastně dělal?
Prostě jsem chtěl. Protože ti kluci si to zaslouží. Podívejte, já vím, jak moc to vzalo mě, když jsem musel kvůli bolestem v kyčlích skončit s atletikou. Hodně mě to vzalo. A když se podívám na kluky, kteří jsou na tom hůř než já a přesto bojují, dokáží se smát a užívat si to… … pak to, že jim já a lidi splní jejich sny, je to nejmenší. Máme vybraných nějakých devadesát procent potřebné částky, což je úžasné. Na začátku jsem měl jen nápad a facebookovou stránku. A teď je tady plné náměstí a 110 tisíc. Takže věřím, že se klukům jejich sny splní. A o to mi šlo. Nic jiného jsem nechtěl.

Co bude dál? Už přemýšlíte nad nějakým dalším projektem?
Předně dostal jsem se na vysokou školu, obor speciální pedagogika. Což je práce právě s postiženými dětmi. Ale mám v hlavě ještě i další plány. Zatím nebudu nic říkat, protože nevím, jestli to vyjde. Jestli mi to dovolí zdraví a jestli najdu zase takovou podporu. Ale určitě bych v tom chtěl pokračovat. Někomu zase pomoci, někomu splnit sen. Nechci být charita, která stojí a čeká, že jí něco dají. Chci plnit sny tím, že sám něco udělám. To se mi líbí a to dělat chci.

Více o projektu Cesta proti bolesti čtěte ZDE.