Je proto na čase poohlédnout se zpátky do historie vzniku samotného stadionu a zavzpomínat na něj očima těch, kteří na něm strávili své dětství, či částsvého profesního života.

První ledová plocha byla jinde

Zimní stadion, tak jak ho známe, mohl původně stát úplně jinde. Když se totiž v roce 1945 zakládal chomutovský hokejový klub, muselo se určit nejvhodnější místo, kam ledovou plochu umístit. Kvůli dobrému osvětlení, které by umožňovalo hrát i večerní utkání si klub vyhlédl tenisové dvorce za Sportovním domem, tedy prostor za dnešní Městskou sportovní halou. Druhý a ještě podstatnější důvod, který hrál do karet tomuto plánu, byl ten, že správce areálu byl schopný udělat dobrý led.

Zde se tedy odehrála první vítězná utkání chomutovského hokejového klubu a zde udělalo prvních pár bruslařských krůčků mnoho Chomutovanů. Po pár letech a několika vítězstvích se však ukázalo, že vybraný prostor nenaskýtá příliš velké možnosti do budoucna. Pro vybudování důstojného zázemí se proto začal hledat opět nový prostor. A našel se. Ano, je to právě to místo, kde se nyní bourá, tedy plocha u kruhového objezdu v blízkosti dnešního autobusového nádraží.

Stadion stavěli i hokejisté brigádníci

Než se vůbec začal chomutovský hokejový svatostánek stavět, muselo se zbourat pět staveb, které bránily jeho výstavbě. Teprve poté se mohlo začít. Se stavebními pracemi pomáhali i členové hokejového oddílu, kteří pro svůj nový stadion odpracovali neuvěřitelných třicet tisíc brigádnických hodin. Nebyli však sami, pro urychlení stavby byli i občané Chomutova a z jejichž řad se našli také dobrovolníci.

První stadion s umělým ledem

Na přelomu roků 1948 a 1949 již bylo vše téměř hotovo, a tak se 12.prosince 1948 mohlo na regulérní ledové ploše třicet krát šedesát metrů odehrát první hokejové utkání. Hrálo se sice ještě na přírodním ledě, ale už s pevnými mantinely. Hovět si mohli i diváci, kteří měli z vyvýšených, i když zatím nedodělaných náspů, báječný pohled na hru. O dva měsíce později se již po prvním vítězném utkání nad Sokolem Jimlín slavnostně otvíral první zimní stadion s umělým ledem v severních Čechách.

Stodola, jak se říkalo stadionu v jeho posledních letech, byla v té době téměř unikátem. Kromě pražské Štvanice a Ostravy jinde podobný stadion neměli. Pod betonovou plochou se skrývalo celkem dvacet kilometrů trubek, které rozváděli čpavek, jenž mrazil beton a následně vytvářel samotný led. Přesto měl stále své mouchy a nadále se na něm pracovalo. Každému totiž bylo jasné, že jednou bude potřeba střecha.

Před tréninkem odhrabali sníh…

V té době, tedy někdy v padesátém roce, na zimním stadionu začínala svou sportovní kariéru, také tehdy pětiletá krasobruslařka Jana Přibylová. „Led se tehdy ještě stříkal hadicí, rolba byla až někdy v šedesátých letech a když ještě nebyl stadion krytý museli pomáhat rodiče. Před šestou hodinou, před ranním tréninkem, museli kolikrát odhazovat až čtyřicet centimetrů sněhu,“ vzpomíná na svůj první sportovní stánek paní Přibylová.

I přes chybějící zastřešení byl stadion jedním z mála, který měl umělou ledovou plochu. Díky ní se prodloužila závodní sezona. Stadion přilákal do Chomutova mnoho výborných hokejistů. Necelých deset let po vybudování nové umělé plochy začala další velká přestavba, která trvala několik let.

Poslední úpravy

Jako první na řadu přišla v té době velice moderní střešní konstrukce, ta byla dokončena v roce 1957. Následovala stavba vnějšího zdiva kolem stadionu a na řadu přišlo i dokončení tribun v rozích stadionu. Poslední úpravou do pro nás známé podoby stadionu, bylo přistavění části s hráčskými kabinami v přízemí a dalších dvou pater s kancelářemi.

Konec

Všechno toto úsilí a práce se teď v roce 2011, tedy po šedesáti třech letech, pomalu mění v prach. Demoliční četa již pomalu srovnává budovu zimního stadionu se zemí. Na podzim už tu zřejmě kolejdoucí nebudou vidět nic, co by jim stadion připomnělo.

„Když slyším, že se stadion bourá, tak pociťuji trošku nostalgie. Když jsme neměli trénink, chodili jsme na veřejné bruslení. Stadion je moje dětství, byla jsem tam denně,“ vzpomíná Jana Přibylová.

Nostalgie je možná na místě, ale smutnit se však nemusí. Chomutov má již nový zimní stadion na Zadních Vinohradech. Také ten je v současné době vybaven nejmodernějšími technologiemi, tak jako tomu bylo tehdy a také ten zažije jistě mnoho spokojených bruslařů, fanoušků a vyhraných hokejových zápasů. Třeba se jednou dočká i vytoužené extraligy.


Vedoucí stadionu: Se slzou v oku neusínám, ale demolici si fotím

Nebylo by možné při bilancování a vzpomínání na starý zimní stadion nezeptat se někoho, kdo byl v centru dění, na jeho vzpomínky a zážitky. Deník se proto rozhodl udělat rozhovor přímo s mužem, který stál za chodem celé „stodoly“, s vedoucím zimního stadionu Danielem Maškem.

Kolik let jste vlastně vedl zimní stadion?
Letos to je slavné výročí deseti let. Do této funkce jsme nastoupil roku 2001.
Stadion měl v té době už přeci jen něco za sebou. Museli jste tedy jistě řešit mnoho problémů…
Zcela upřímně, na starý zimní stadion bylo v roce 1997 dodáno a nainstalováno nové chladící zařízení, to tedy bylo v pořádku. Tenhle plus však kompenzoval špatný stav samotné hokejové, tedy přesněji betonové, plochy. Ta byla dělána ještě za komunistů a byla už celá rozpraskaná. Za celou dobu, co stadion stál, se nikdy nebourala, vždycky se jen přidělala nová vrstva betonu. Do trhlin v betonu se dostávala voda a prosakovala se až do spodních vrstev. Voda se samozřejmě zimou roztahuje, a tak se nám plocha během sezóny různě zvedala. Místy tak měl led pět centimetrů a jinde už deset, a to nám dělalo problémy například s reklamními plochami, které byly nečitelné.
Kolik betonových vrstev tam tedy vlastně bylo?
Byli tam celkem čtyři vrstvy. Když se pokládala ta poslední, tak se dokonce musela uříznout jedna řada sedaček. Hlediště se tím zmenšilo.
Jak teď hledíte na stadion, který se pomalu ocitá v troskách? Byl jste se tam podívat?
Od pěti let jsem tam hrál hokej, pak jsem začal fungovat jako trenér a do dneška trénuji malé děti. Jsou to prostě vzpomínky, ale nejsou to až takové pocity, že bych usínal se slzou u oka. Jednoznačně u mě převládá radost z nového. Na starý stadion jsem se byl samozřejmě podívat, fotil jsem jak bagry pomale ukusují kusy stadionu.
Co nový stadion? Jak pohlížíte na něj? Nebojíte se toho, že vás budou nové technologie zpočátku trápit?
Ten objekt je moderní a technologicky velmi složitý. Samozřejmě perfektní chod budeme minimálně nějaký ten pátek vychytávat, ale to už jsou příjemné starosti.
Závěrem byste se nám mohl svěřit s nějakou kuriozitou. Třeba nějaký problém přímo při hokejovém utkání?
Samozřejmě, byla to porucha rolby. Tehdy jsme měli ještě starou plynovou rolbu, říkali jsme jí babička, a ta se prostě rozbila přímo v průběhu ligového utkání. Teď už to máme dva roky vyřešené, máme novou rolbu, jednu z těch nejlepších. Tehdy jsme ale museli vytáhnout starou rolbu, která jezdila ještě na naftu. Takže si dokážete představit, co z ní šlo kouře a jaký byl rázem ozon na stadionu. Poučil jsem se z toho a na play- off té sezony jsem to už nepodcenil. Půjčili jsme si rolbu z Kadaně, aby byla rezerva.

I my jsme tam bruslili a fandili


Také členové redakce mají na starý zimní stadion své vzpomínky. Jaké?
Mne sem přivedl můj otec, jako ještě malou holčičku, aby mi ukázal, jak se bruslí. On sám hrával hokej, takže na zimním stadionu strávil mnoho času. Později, když jsem vyrostla, jsem už stadion nenavštěvovala v hodinách určených pro veřejné bruslení, ale začala jsem chodit sledovat utkání našich hokejistů. Samozřejmě, že jsem chodila už jako malá s tatínkem, ale to už si příliš nepamatuji. Když jsem začal chodit sama, podivoval se. Ale i teď, když mám trochu čas, chodím se podívat, jak to ti Chomutováci hrajou.
Zimní stadion mi bude chybět, pro mne byl neodmyslitelnou součástí Chomutova, brečet ale nebudu. Máme krásný nový zimní stadion, kde se jistě našim hráčům bude dařit. Věřím, že se jim už kvůli tomuto novému stánku podaří postoupit do extraligy, jo a možná pak obuju i ty klasické brusle. Martina Zyklová

Moje návštěvy na zimním stadioně byly spojené s hokejem. Jen jedinkrát mě spolužačky v deváté třídě vzaly na bruslení a byla z toho ostuda (stál jsem na nich poprvé). Prošel jsem i fanouškovským kotlem, později jsem sedával nad střídačkami. Pamatuju si, jak jsem psal referát o jednom z utkání na hodinu občanské nauky. Odevzdával jsem ho učiteli Hejcmanovi, který tehdy za Chomutov hrával.
Jen málokdo ví (a věří), že jsem skládal text k někdejší klubové hymně (…celým městem zní, Chomutov zvítězí…).
A párkrát mě náš sporťák vzal zahrát si hokejový mač, když si ledovou plochu pronajala parta chlapů. Byl jsem jeden z mála, kdo byl ochotný být v brance. Moje bruslařské dovednosti se totiž od deváté třídy příliš nerozvinuly. Josef Dušek

Pamatuju, když nás na zimák vodili rodiče, abychom si zabruslili do kolečka a přetavili svůj neum v um. Pamatuju si, když jsem tam začala vodit svojí dcerku a já se divila, jak se tam nic nezměnilo. Půl hodinu povoleno kroužit směrem vpravo, půl hodiny vlevo, přičemž polovina krouží stále stejně, takže se co chvíli někdo střetl a leštil zády led.
A pamatuju si, že jsme tam asi tak před čtyřmi lety prožili docela fajn Štědrý den. Pronajali jsme si dopoledne s dalším rodinami plochu a plácali tam rodinný hokej. Mámy v bráně, tátové v útoku a děti škobrtaly za hokejkami. Mirka Šebestová