Expedice Kalahari XVI: Trable s focením a úplatná policistka

Jak jsem nevyfotil lvy

"Hergot, ten foťák mi hlásí, že nemá kartu!" rozčilloval jsem se. Asi hodinu po odjezdu z kempu jsme potkali lvy. Dva samce a slečnu. Nakupilo se tam dost aut, takže jsme fotili lvy s auty a lvy bez aut, lvy na silnici a lvy v trávě. Pěkné. Kočky nakonec zmizely v buši. A já si chtěl prohlédnout, co jsem nafotil. Ale nešlo to.

"To si snad dělá srandu..." kleju, protože aparát píše jen vzkaz NO CF CARD. Mačkám tlačítko a už chci s přístrojem lomcovat, když si uvědomím svůj omyl. Večer jsem psal články a upravoval fotky. A při tom vařil polívku....když bylo hotovo, šoupl jsem kartu se čtečkou do brašny a ráno na to samozřejmě zapomněl. Takže lvíčky jsem fotil jen tak bez karty a tudíž ve skutečnosti nefotil. Já si to snad dělám naschvál!

Po odjezdu z Krugerova parku míříme do Dračích hor. Projíždíme nejsevernější částí Dračích hor po cestě zvané "Panorama route" a kotvíme v kempu, kde spím vždycky, když se zabrousím. Jmenuje se úplně stejně - Panorama. Je to hned za městem Graskop. Má bazén na okraji prudké propasti. Ale na to dnes ani pomyšlení. Není zrovna vedro. Když jsme stavěli v obchodě pro nějaké pití, černoši chodili v zimácích. To není sranda, to je fakt. Ale nebojte, nemrzne. Může být třeba osmnáct stupňů. Prostě hory kolem dvou tisíc nad mořem.

Čoud zachraňuje zoufalé Švédy

Putování po pěkných místech Dračích hor proběhlo v klidu, ale poznamenala ho nepřízeň počasí. Všechna ta krásná místa byla zamračená, bez sluníčka a té správné nálady. Alespoň jsme udělali nějaké nákupy na památku. A taky pomohli v nouzi.

Na jedné vyhlídce se na nás obrátila zoufalá Švédka. Když se hrabali v kufru auta, omylem tam zabouchli klíčky. "To musí jít," povídáme my a jdem na to. Jenže to nešlo. Rvali jsme za zadní sedačky v domění, že se přes ně dostaneme do kufru, ale Honda Accord měla jiný názor. Paní Švédka študovala manuál a pan Švéd volal do půjčovny, co má dělat. Běhali jsme kolem toho auta asi půl hodiny. Malí Švédové, tři blonďáčci, byli nervózní a pořád nabízeli, že někam prolezou. Legrace to byla. Šťourali jsme v takovém zámečku nožíkama, abychom ho odemkli, protože jsme si mysleli, že to pomůže. A najednou paní Švédka sáhla na víko kufru, ozvalo se CVAK, a bylo otevřeno. To žuchnutí bylo slyšet určitě až ve Stockholmu. Jak se to stalo? Čoud našel nějaké přepínátko a přepnul ho do správné polohy. Zachránil tím jedno severské království a dosáhl nesmrtelnosti.

Úplatná africká policistka

Sto jedenáct na stovce. Tolik mi změřili, když jsme se přesunovali do parku Marakele. Většinou se tady jezdí sto dvacet mimo obec, ale tohle bylo nějaké omezené místo, či co. Paní policistka si mě vzala k autu a ukazovala mi sazebník pokut. Bylo to za čtyři sta randů. Až mě z toho kousl mravenec do nohy. Nadskočil jsem a vykřikl: "Au!"

To zas vylekalo policistku a začala poskakovat v trávě a rozhlížet se. Myslela si, chudák, že mě uštkl had. Tak jsem jí uklidnil a šel pro peníze. Když jsem jí dával dvě dvoustovky, tak se na mě podívala a řekla, že když mi nebude vadit, že nedostanu papírek, stačí jedna.

"For me no problem," řekl jsem a ona to zaklínadlo zopakovala. Má aspoň na novej nůž proti hadům.

Nosorožci skoro mezi stany

Do parku jsme pak dojeli bez příhod a problémů. Se třetí hodinou jsme byli na campsitu. A u nedalekého napajedla už stála připravená pětka nosorožců. Park Marakele je pro mě takovu zastávkou mezi zvířaty. Je to park malinký, rozdělený do dvou částí. V té větší prý mají velkou pětku. Nevím, neviděl jsem tam nikdy moc zvířat. Veliké kouzlo má ale ta menší část. Kemp není oplocený, v téhle oblasti nemají šelmy a velká zvířata. Jen antilopy, šakalíky a - nosorožce. A to je ten hlavní důvod, proč sem většina lidí jezdí. Sedět v trávě a pozorovat nosorožce při pastvě je totiž potěšení, které se nikdy neomrzí. Když máte štěstí, přijdou až mezi stany. Pokojně si odfukují, spásají čerstvou trávu a vy máte oči navrch hlavy.

Nosorožci se napájeli, popásali a my začali žít kempovním životem. Stavěli stany, jedli, pili, dali partičku karet, až se nosorky osmělily a přišli až těsně k hranici kempu. Krása. Dovnitř ale packy nestrčili. Asi nás tu bylo na ně moc. Možná přijdou ještě v noci. Zato pštrosi se neupejpají. Strkají hlavu sousedům do stanu a vykračují si kolem nás jako baletky. I s mladými. Ptačíno sedí na pařezu a s úsměvem si soukmenovce fotí. V námořnickém triku se tu vyjímá.

Když už nás omrzelo cvakat pštrosy, vrátili jsme se ke kartám. A v tom přišly zebr. Dvě pěkné pruhatky se pásly kousek od nás. Pakoně a prasata bradavičnatá spolu s impalami si drželi odstup za nízkou ohrádkou z kůlů. Skoro malá archa Noemova. Ráno ještě musíme zkontrolovat trávu pod stany. Posledně jsem tam měl schovaného štíra. Třeba budu mít zase štěstí. Až zabalíme jedeme do posledního parku téhle cesty. Pilanesberg. Příště si o něm povíme.

Z Afriky Martin Šíl