Expedice Kalahari X: Třicet kilometrů rovně a pak doleva

"Je mi líto, pane," říká mi chlapík na bráně Central Kalahari. "Nemám žádnou mapu ani plánek. Všechno jsme rozdali a nové mi nepřivezli. Ale nemůžete se ztratit, všechno je tu jasně značeno. Pojedete třicet osm kilometrů rovně a tam se dáte doleva. Je tam cedule, kde je to napsáno."

Dobrá, říkáme si a jedeme. Cesty v central Kalahari se nedají s cestami v Chobe srovnávat. Vlastně pohoda a klídek. Jsou to taky jen koleje vyjeté v trávě a písku, ale žádné brodění stometrovou louží ani půlmetr hlubokým pískem se nekoná. Víc na jih je to ale podle chlapíka z brány horší. Jedeme podle instrukcí. Rovně. Pak se před námi otevírá údolí, pánev, chcete-li. A přesně jak říkal človíček, je tam velká cedule s nápisy kempů a pánví a směry a kilometry. Musím říct, že tady je to z bostwanských parků zatím nejlépe značeno. Stejně ale bloudíme. Je to zajímavé. Čím blíž jste tu cíli, tím hůř je značený. Ale nakonec jsme to samozřejmě našli.

Hned rozvěšujeme promoklé věci na šňůru, aby rychle doschly. Ano, říkám promoklé, protože předchozí noci nás chytl slejvák tropického typu. Večer jsme si prali věci a pak si dlouho povídali. Uprostřed noci mě ale vzbudilo kapání na pleš. Kap, kap, kap. Začínalo pršet! A my stany bez plachty.
"Kluci honem! Prší!" volal jsem a vylézal ze stanu. Ptačíno a Šedivák vyskočili a hned jsme začali hledat plachtu. Tu jsme našli, ale kolíčky neznámo kde. Po chvilce hledání už lilo tak, že se to nedalo vydržet. Ještě sebrat prádlo! Šup, šup, sáh, hmát a honem do stanu. Byli jsme skrčení uprostřed a zubili se na sebe. Mokří jak žáby. Voda z nás kapala na spacáky. Zalezl jsem si dovnitř, zapnul až ke krku a zavřel oči. Pak mě něco napadlo.

"Ty bláho kluci, nezaspal to Čoud?"

"Jo," ozval se z druhého stanu Abdul. "Spí." To není možný! Průtrž, že se stan prohýbá, rámus a lomoz, a Čoud spí jak Šípková Růženka.

Sotva jsme bušměňácké hadry rozvěsili na šňůru, jdeme na dřevo. A máme štěstí. Kromě suchých větví nachází Ptačíno celý padlý strom! Jenže jak ho dostat k ohništi? Čoud s Abdulem polní lopatkou zurážejí tolik větví, kolik jen jde. Na zbytek je tu Míšan. Zapřaháme kládu za auto a já s ní couvám až k ohništi. Super výborný! Necháme to přehořet. Pak už jen stavíme elektrický ohradník proti nezvaným hostům a jdeme stavět stany.

A jaká vlastně je Central Kalahari? Krásná. Jsou to jen první dojmy z pár kilometrů a několika hodiny, ale líbí se mi. Cest jsem se bál zbytečně, pruda za volantem se konat nebude. A ostatní si s touhle holkou vyříkáme zítra.

Z Afriky Martin Šíl