Expedice Kalahari VIII: Slon v kempu

Cesty uvnitř (ale vlastně i vně) parku jsou opravdu africké. Hluboký písek, výmoly na metr hluboké, nikdo se o ně evidentně nestará. Když divočina, tak divočina. Jet se dá v nejlepších místech čtyřicítkou, v nejhorších zapadnete. Naštěstí nás ale Míšan ještě nenechal ve štychu. Vždycky jsme se z hlubokého písku vyhrabali. Nic proti tomu, divočina je fajn, proto sem přece jezdíme, ale za ty peníze by bodl aspoň nějaký servis. Padesát dolarů za noc v kempu (bez poplatku parku) není úplně málo. Naštěstí nás ale čeká milé přivítání. Chlapík na bráně do parku se rozzáří, když zjistí, že jsme z Čech. Hned nasazuje fotbalovou tématiku a závidí, že jsme se dostali na Euro, oni prý na své mistrovství ne. A sotva jsme dorazili do kempu a postavili stany, přišlo překvapení ještě milejší. Slon.

Zrovna jsem se vracel z umýváren, když jsem zaslechl zvuk lámání větví. Aha, říkám si. Kluci sbírají dřevo na oheň. Nebo je to slon, napadne mě. Dívám se směrem, odkud zvuk přišel. V hustém houští se opravdu hýbe mohutné tělo sloního samce. Potichu jdu ke stanům. Kluci tam nejsou. Šli se projít a prohédnout další campsity. Jen Čoud sedí v autě a píše si do deníku.

"Tady kousek je slon," říkám mu. "Doufám, že ho kluci nějak nenaštvou, až se budou vracet."

Chlapci si ale dávali pozor. Přicházejí ve chvíli, kdy je slon za křovím hned vedle tábořiště. Dávají mi znamení, že tam je a já jim, že to vím. Pak už se jen kocháme, fotíme, točíme, zkouším nahrát zvuk trávy trhané chobotem a jeho odfukování. Prochází kolem nás asi půl hodiny. V klidu. Ví, že jsme tu a nemá chuť se kamarádit. Přišel se jen najíst a vzhledem k tomu, že stany a auto stojí na písčitém prostranství pod stromem, nemá důvod opouštět čerstvou šťavnatou trávu. My si to užíváme. Jsme potichoučku, i když bychom si klidně mohli povídat. Na vedlejším situ se vesele baví a hlaholí. Ale jak řekl Abdul, ticho dělá tu atmosféru.

Po asi půl hodině slon odpouští ventily, odkládá hromadu trusu a přebytečné tekutiny a mizí v hustém porostu. Ještě chvilku je slyšet, jak se krmí. Pak začnou nalétávat hovniváli na hromadu, která po něm zbyla. Je to, jako by se slétaly miniaturní helikoptéry. Dělají opravdu hluk. My se dáváme do řeči a večeříme.

Ráno se vadáváme na projížďku. Cesty stojí za starou belu, s tím už musíme počítat, takže se dereme pískem a vyhlížíme zvířata. Ale nemáme štěstí, jen sloni, žirafy a impaly. Ale je tu taková jedna malá oblast, kde je krásně. Otevřená savana obklopená bušem, po stranách kopce asi tři kilometry od kempu. Tam jsme se potkali s rodinkou žiraf. A na jednom z těch kopečků se pídili po křováckých malbách. Ale o tom až zítra. Máme totiž náš oblíbený přejezdový den. Z Chobe se vracíme do Maun, tam dáme nocleh opět v Old Bridge Bacpackers a ráno tradá do Central Kalahari. Jen se bojím, aby to setkání neskončilo jako v Chobe. Tak zítra si povíme o výletu za obrázky.

Z Afriky Martin Šíl