Expedice Kalahari VI: Výměna kola uprostřed buše plné šelem

Písek je hluboký, auto tancuje jako gazela. A posledních pár kilometrů strašlivě táhne doprava. Musím točit vlevo, až to není hezký.
„Čoude, mrkni se prosím tě, co je s tím kolem,“ povídám a tuším nejhorší.

„No jo, prázdný. Jedeme po ráfku.“

„V tom hlubokým písku to ani nebylo cítit... ...kdyby to tak netáhlo.“ Nebudete tomu věřit, ale píchli jsme přesně v polovině osmdesátikilometrové trasy. Vylézáme z auta. Kolem je poměrně hustá buš. Chce to dávat majzla.

„Kluci, každej koukat na jednu stranu, jo?“ hlásím a jdu povolit kolo a sundat rezervu. Pak zvedám auto na hever a mám velký strach, že se potopí do písku. Naštěstí ale drží. stojíme na pevnějším místě. Ptačíno hlídá jednu stranu, Šedivák zadek a druhou, Čoud předek. Pak ještě odkopat písek pod kolem, abychom mohli nasadit rezervu. A je to. Ani mechanici od Forda nejsou tak rychlí a sehraní. Kočky mají pro dnešek smůlu. Jedeme dál.

Auto si s hlubokým pískem dokáže poradit mnohem líp, když má zdravá kola. Chvílemi i vypínám 4x4. Cesta je pořád stejná. Klikatí se buší. První směrovka, že jedeme správně, je 800m před bránou Kaa.


Chlapíka na recepci jsme tak překvapili, že ani nebyl na pracovišti:-) Inu, zas taková frekvence tu není. Podle mého odhadu tak jedno auto za tři dny, tak co by si neodskočil. Hned je ale tu. Kouká na permit a hned vytáčí recepci v Twee Riverien. A odtamtud se nás jiný pán ptá, jestli máme v pasu víza. Že si nevšiml.

„Nemáme, pane,“ uctivě odpovídám. „Jsme z České republiky, Evropská unie. My víza nemusíme mít.“

„Tak to je v pořádku, pane,“ řekne chlapík na druhém konci. Vracím sluchátko tomu zdejšímu. Chvíli poslouchá a pak nám řekne, že vše je OK. A ukazuje nám cestu ke campsitu.

Je 17:30 a jsme na místě. Jeden strom, jeden betonový stolek. Dvě dřevěné zástěny. V jedné toaleta (suchá), v druhé sprcha (mokrá). Toť vše. Žádný plot, nic podobného. Jo, je tu ohniště, tak jdeme na dřevo.

Tak to bylo. Dnes tedy jedeme do Maun. Po opravdové silnici a veliký kus dokonce po asfaltu. Držte palce, ať tam úředníci nejsou moc důležití.

Z Afriky Martin Šíl