Expedice Kalahari IX: Jak krásná umí být Afrika...

Najdete je v Dračích horách v JAR, v Matopo Hills v Zimbabwe, najdete je i v Botswaně. A my jsme k jedomu takovému obrazu hledali cestu.

Jedna věc je na černém kontinentu (mluvím teď samozřejmě o své zkušenosti z mnou navštívených zemí) daná. Žádná mapa, kterou vám tu dají, vám nepomůže, dokudcelou oblast sami neprojedete. Pak už se v ní orientujete. Dřív je to jen kus papíru pokreslený čárami. A právě podle takového papíru jsme hledali skály s křováckými malbami. Naštěstí bylo území, které jsme prohledávali, malé, takže úspěch se dostavil už za necelé dvě hodiny. jeden z místních kopců jsme nejprve objeli zleva, pak zprava, a na místě, kde jsme už jednou stáli se zničeho nic objevila o křoví opřená cedule ROCK PAINTINGS. Jsme tu.

Vystupujeme z auta, bereme foťáky s noříme se do vysokého podrostu. Skáčeme z kamene na kámen, pak šplháme po skále výš a výš. Otevírá se nám nádherný pohled do krajiny. Chobe pod námi leží jako zelená kučeravá přikrývka. Na nebi krouží orel kejklíř, volá vysokým hlasem. My pokračujeme v hledání. nevíme, kde malby budou, nevíme, jak vypadají, nevíme nic. Jen věříme, že tu někde jsou.

"Tady!" tlumeně zavolá Abdul a my ostatní zvedáme hlavy. "Tady to je." Lezeme k němu. Já plný očekávání, jak to bude vypadat.

Na světlé skále vidím načrtnutá zvířata. Jedno přes druhé. Poznávám slona, antilopu losí, antilopu vranou. Rudkou vyvedené siluety zvířat, která byla pro Křováky důležitá. Eland (antilopa losí), král pouště, kterému tančívali. A slon. Obr, kterého ale malí Křováci dokázali ulovit. Lukem, oštěpem, nožem. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak.

Dělám si obrázky. Moc to nejde, sluníčko je ostré, pálí a píchá do objektivu, ale musím si to vyfotit. Pak prohledáváme skaliska kolem, abychom se dopídili, kde jsou další malby. Nevíme, jestli tam jsou. Jen pro jistotu lezeme po skalách, pod skalami i převisy. Nic dalšího ale nenalézáme. Buď tu další obrazy nejsou, nebo duchové nechtějí, abychom je viděli. Jedeme zpátky do kempu.

Pohledy, kvůli kterým do Afriky jezdíme

Je to tak. Starý pán Chobe si trochu napravil reputaci. Může za to odpoledne a večer ve čtvrtek devátého února. Když jsme se vydali na projížďku odpoledne po návratu z pátrání po skalních malbách, asi se chytil za nos a rozhodl se ukázat nám, že je proč k němu jezdit. Projížděli jsme jedou z pánví a tam se ocitli v místě, které vypadalo jako generálka na Noemovu archu. Stádo zeber smíchaných s pakoni, kus dál impaly. Hned vedle skupina čápů bělokrkých tak veliká, že jsem to ještě neviděl. Nádhera, tohle je moc pěkný pták. A za nimi se důstojně procházel veliký marabu. Když jsme popojeli jen o kousek vlevo, byly tam i husice (u zbytku opravdu veliké kaluže po deštích) a mezi nimi popocházeli tři kolpíci. Bílí ptáci podobní čápům s takovou lžící na konci zobáku. Paráda.

Samozřejmě nechyběli sloni, touhle dobou vlastně vládci Chobe. Ti tady, tu onde se vynořovali z buše nebo se oddávali bahenní lázni. Pěkně ve frontě. jednoho jsme takhle pozorovali, jak si lebedí a chobotem na sebe stříká bahno. Pak se objevil druhý. Ten první zamával ušima, dal si poslední dávku a pěkně uvolnil místo. Zatímco se druhý oddával lázni, první o kus dál používal pěknou akácii jako drbátko. Na mnoha stromech je vidět, že se o ně sloni rádi podrbou. Druhý pak vystoupil jak Zuzana z lázně a šel se podrbat též. To už ten první ale mířil za lahodnou čerstvou trávou. Krása.

Dnes máme den, kdy bychom měli konečně vstoupit do krajiny, která dala naší cestě jméno. Central Kalahari Game Reserve. Hořím zvědavostí a nervozitou. Vtastně ani nevím, jestli tam doopravdy chci. Ten pocit asi znáte. Co když to nebude ono? Co když to bude horší, než si dovedu představit? Bude mě nudit? Zklame mě? Všechno se mi honí hlavou a pokouší se mi do mozku nasadit myšlenku, že kdybych tam nejel, uchovám v srdci tu touhu po nepoznaném déle. Možná napořád. Po zkušenosti s Chobe, který mě jako první a zatím jediný velký park nenadchl, první dny vlastně zklamal a přes napravenou reputaci už sem asi nezamířím, se není co divit. Mám ze setkání s Kalahari strach. Tak mi držte palce. Vlastně nám všem. Pět kluků z Čech a velká africká šelma.

Protože včerejšek byl ve znamení přejezdu do Maun, kde jsme přespali znovu v Old Bridge Backpackers a nějakého posledního zařizování kolem vstupu do rezervace, posíláme ještě obrázky z Chobe. Tak se podívejte, jak pěkně umí slon panáčkovat, když vylézá z koupele. My jdeme vyprat své Bushmanské oblečení, aby nevypadalo tak moc "buš". Inu, Afrika špiní...

Z Afriky Martin Šíl