Expedice Kalahari III: Žirafí smrt a bobky pro Jarmilu

Jenže cesta nám zabere celý den, tak přece nebudu psát o tom, jak sedím za volantem a koukám, abych nenaboural. Radši napíšu o tom, co jsme zažili v Mokale.

Našli jsme například pozůstatky jedné žirafy. Já vím, někdo to nerad slyší, ale ono to patří k životu a k Africe zvlášť. Mnohokrát se o tom přesvědčí každý, kdo sem zajede. Zbytky stržených nebo uhynulých zvířat vás provázejí na všech cestách. Ostatně i ty trofeje, suvenýry, památky, či jak to budeme nazývat, nespadly z hlavy zvířeti jen tak. Pro každý dovezený roh muselo nějdřív nějaké zvíře přijít o život. Buď ho strhla šelma, nebo ho dohnalo stáří, nemoc. A tak dokumentujeme svoje setkání se smrtí, která o sobě dává v Africe vědět víc než jinde.

A taky mě napadlo, že vám vyfotím ten strom, podle kterého se to tu jmenuje. V afrikaans se jmenuje kameeldoring. Latinsky akacia erioloba. Česky akácie vlnatá.

Je to moc zajímavý strom. Vysoký může být až 17 metrů. Jeho plody jsou poměrně veliké a prý je jedí gemsboci. Křováci z nich také dělali lék proti nachlazení a horečce. Když plod rozlomíte na půlku, je uvnitř svetle zelený a dužnina lehce voní. V příručce píšou, že sladce, mě to připadalo jako vůně moc dobrého zeleného jablka. Ještě ne úplně zralého. Rostou jich tu stovky, tak není divu, proč se park jmenuje po nich.

Taky jsme znovu potkali elandy. Nádherná zvířata se nám procházela před objektivy. Sebral jsem i jeden bobek. Na památku, takže se Jarmilko těš. Vy ostatní věztě, že Jarmilka je kamarádka, co spolu v Africe sbíráme bobky. Nejradši máme sloní, ale sloni tu nejsou. A bobek od elanda ještě nemáme.
Když píšu tyhle řádky, u napajedla jsou zase buvoli. Čoud točí, kluci fotí. A buvolům je to asi šumák. Půjdem si lehnout, ať máme zítra sílu na tu Kalahari.

Martin Šíl