V lednu 1569 narazili v hloubce 139 metrů na jílovou vodonosnou vrstvu. Planer poté nechal do stěny studny vyrazit dvě štoly, díky kterým byl proud vody silnější. Přesto byla však studna hloubena dále.

V hloubce 147 metrů narazili horníci na další vodonosnou vrstvu. Celkový přítok vody tak činil 8000 litrů denně. Horníci již nebyli schopni udržovat nízkou hladinu vody, což vedlo Planera k zastavení prací v hloubce 152 m. V květnu roku 1569 podává zprávu kurfiřtovi: „I kdyby nahoře leželo velkého množství lidu a koní, měli by vody dost.“ August odpověděl, že „ve jménu Božím tedy studnu takto ponecháme“.

Aby voda časem nezatuchla, nechal Planer vyrazit do stěny studny 137 metrů dlouhý kanál, který byl zaslepen pískovcem. Tento kanál dodnes přivádí k vodě čerstvý vzduch.

Kladiva, špičáky a tuny pískovce

Jak je patrné na stěnách studny, hloubili ji horníci hornickými kladivy a špičáky. Navíc používali i klíny a sochory. Veškeré nářadí a osvětlení si horníci museli pro svoji práci přinést sami. Za každých 20 m³ vytěžené horniny obdrželi dle její tvrdosti určitou mzdu.

Do studny se dostávali pomocí lešení. Za tímto účelem tesali do stěny studně čtverhranné díry, do nichž zachycovali trámy pro mezipatra. Ta pak byla navzájem propojena žebříky.

Kromě těžké práce při kutání zajišťovali horníci i dopravu vytěženého materiálu. Se stoupající hloubkou museli kromě toho bojovat i s pronikající vodou. I přesto svoji práci vykonali během dvou a půl let a vytěžili přitom 1400 m³ skály. To znamená, že nahoru bylo dopraveno 3800 tun pískovce.

Žentour s převody

Po dokončení studny pověřil kurfiřt Martina Planera zřízením zdvihadla. Planer se rozhodl pro žentour. V září 1569 byla postavena zastřešená dráha pro tažná zvířata s hřebenovým kolem. Pro ochranu studny před vlivy počasí a znečištěním byl postaven malý dřevěný Studniční dům. Tato budova byla přistavěna k žentouru. Pomocí převodů se otáčení hřebenového kola přenášelo na rumpál.

V červenci roku 1570 bylo možno nahodit železné lano a do hloubky poprvé spustit okov. Zkouška proběhla k plné Planerově spokojenosti. V srpnu informoval kurfiřta, že: „Dva koně a v nouzi jeden silný vytáhnouti okov vody mohou…“

Tažná zvířata chodila po dráze tak dlouho, dokud nebyl vodou naplněný okov vytažen. Poté byla zvířata zastavena, a zatímco obsluha studny přelévala vodu do sběrné nádrže, byla zvířata otočena do opačného směru. Na dohodnuté znamení se zvířata pak vydala opačným směrem, čímž byl okov opět spuštěn.

Nové zařízení

Již po čtyřech letech nebyl žentour v důsledku nesprávného používání funkční. V letech 1576 až 1583 pracoval hodinář Konrad König na novém zdvihacím zařízení. Pomocí systému potrubí chtěl vodu čerpat nahoru. Toto „vodní dílo“ však selhalo.

V roce 1586 vzniklo ve druhém Studničním domě, zřízeném Königem podle zadání drážďanského zbrojmistra Paula Puchnera, „dílo, kterým bylo vodu možno kolem ze studny vystoupat“. Kolo mělo průměr sedm metrů a bylo poháněno silou čtyř mužů. Úřady v nedaleké Pirně pro tyto práce musely poskytovat robotníky, v kole šlapali i vojáci posádky či vězni. K tomu, aby načerpali potřebné množství vody (denně 36 tun po 150 litrech), museli ujít 28 800 kroků.

Pohyb otočného kola přenášela dvě dřevěná (od roku 1858 železná) ozubená kola na rumpál. Během deseti minut sjel prázdný okov do studně a současně byl vytažen okov plný. Obsluha studny přelila vodu do žlabu, ze kterého natekla do nádrže. Z této nádrže mohl každý z obyvatel pevnosti brát vodu z mosazného kohoutku.

Studniční dům

První prokazatelně kamenný studniční dům vznikl v roce 1716 dle plánů architekta Pöppelmanna. Z nákladových důvodů mu však pro ochranu studny chyběla klenba odolná proti bombám. Kurfiřt Bedřich August II., syn Augusta Silného, tak pověřil stavitele Jeana de Bodta stavbou nové budovy. De Bodt nechal tu starou strhnout až na základové zdi a rozšířil základy. Základní kámen byl položen v květnu roku 1735. Již v létě pracovali zedníci na druhém patře novostavby.

Vrch klenby, která měla chránit studnu a kolo, byl osazen v září. Díky nadezdívce má sílu čtyři metry a po dobu sto padesáti let byla považována za neprůstřelnou. Rozpětím více než 10 m se tak uprostřed studničního domu vytvořila do sebe uzavřená, velmi bezpečná místnost. Boční křídla, v nichž od roku 1731 byla ubytována stráž a kde se nacházel byt studnaře, mají z těchto důvodů samostatné vstupy. Pro vybudování dodatečného mezistropu nad studnou musela být postavena opěrná zeď. Ta od roku 1881 rozdělovala velký klenební prostor.

Studniční dům byl pak rozsáhle restaurován v roce 1997.