Trevírský arcibiskup Egilbert ve skvostném bohatě zdobeném ornátu přistoupil ke knížeti Vratislavovi II. a jeho manželce Svatavě. Oba před ním poklekli a arcibiskup jim nasadil na hlavu zlaté obroučky. Celá bazilika propukla v radostný jásot.

Kronikář Kosmas, který byl zřejmě přímým účastníkem této významné události, ji popisuje těmito slovy: „… Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy a dne 15. června při slavné mši svaté pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, na krále a vložil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manželky Svatavy…"

Krutý správce Mstiš

Zatímco v Uhrách získal královský titul Štěpán I., původním jménem Vajk, už v roce 1000 a v Polsku Boleslav I. Chrabrý v roce 1025, česká knížata si na něj musela počkat až do roku 1086. Usiloval o něj už kníže Břetislav I., přezdívaný Český Achilles, panující v letech 1035 až 1055, ale dosáhl ho až jeho druhorozený syn Vratislav II. Po smrti knížete Spytihněva II. v lednu 1061 „byl jeho bratr Vratislav se souhlasem všech Čechů, povýšen na stolec", dočítáme se o začátku jeho vlády v Kosmově kronice.

O Vratislavovi víme, že byl třikrát ženatý. Se svou první jménem neznámou manželkou se oženil ještě za otcova života jako olomoucký údělný kníže. Jeho starší bratr Spytihněv II. se rozhodl odebrat bratrům jejich moravské úděly olomoucký, brněnský a znojemský, které jim přidělil otec Břetislav I.

Vratislav před tyranským bratrem včas utekl do Uher, ale jeho těhotná manželka takové štěstí neměla. Spytihněv nařídil, aby byla uvězněna na hradě Lštění u řeky Sázavy, kde ji hlídal správce Mstiš. Kronikář Kosmas nás informuje, že kníže nechal se svou švagrovou zacházet mimořádně krutě: „Správce Mstiš… ji nehlídal tak, jak by se slušelo na takovou paní, neboť každé noci její nohu okovem připoutával k své noze." Teprve na přímluvu biskupa Šebíře Spytihněv švagrovou propustil, ta však krátce na to na následky prodělaných útrap předčasně zemřela a nenarozené dítě s ní.

Velká vzpoura kvůli biskupovi

Vratislav se poté v Uhrách znovu oženil s princeznou Adlétou, dcerou uherského krále Ondřeje I. Porodila mu tři syny Břetislava, Vratislava a Boleslava a dvě dcery Juditu a Ludmilu, ale už počátkem roku 1062 zemřela. Vratislav měl asi jedenáct měsíců po její smrti novou svatbu. Jeho třetí manželkou se stala Svatava, dcera polského knížete Kazimíra I. Narodili se jim synové Bořivoj, Vladislav, Soběslav a dcera opět pokřtěná na Juditu.

Vratislav II. hned po svém nástupu na trůn obnovil moravské úděly. Bratru Konrádovi vrátil Brněnsko a Znojemsko a Otovi přenechal své někdejší Olomoucko. Nejmladšího Jaromíra, který se vrátil ze studií v cizině, nechal vysvětit na jáhna. Jenže Jaromír se vzepřel svému předurčenému údělu, odmítl stát se knězem a utekl do Polska.

Od té doby panovaly mezi oběma bratry velmi napjaté vztahy, které vyvrcholily po smrti pražského biskupa Šebíře koncem roku 1067. Moravští údělníci Konrád a Ota tehdy poslali do Polska pro bratra Jaromíra, aby se právě on ujal biskupského úřadu. Kníže Vratislav však místo něj prosazoval svého kaplana Němce Lance.

V polním ležení Vratislavova vojska u Dobenína za Náchodem došlo dokonce k otevřenému konfliktu mezi knížetem na jedné straně a jeho bratry a českými předáky na straně druhé. Kandidaturu Lance velmi ostře odmítli a podle Kosmase měl správce knížecího dvora Kojata dokonce prohlásit: „To chceme raději, věru raději, aby psí ocas nebo oslí hovno bylo posazeno na svatý stolec než Lanc."

Kníže se stěhuje na Vyšehrad

Vratislav II. musel nakonec v zájmu míru v zemi ustoupit a 17. června 1068 byl Jaromír prohlášen pražským biskupem. Ovšem kníže už předem omezil jeho moc tím, že rozdělil pražskou diecézi na dvě části a obnovil moravské biskupství se sídlem v Olomouci. Prvním olomouckým biskupem se stal mnich břevnovského kláštera Jan. Protože jak český kníže, tak i pražský biskup sídlili na Pražském hradě, odstěhoval se Vratislav raději z bratrovy blízkosti na Vyšehrad. Tady nechal zbudovat honosný knížecí palác a dvě baziliky zasvěcené sv. Petrovi a sv. Vavřinci. Navíc, aby oslabil Jaromírův vliv, zřídil na Vyšehradě kapitulu vyňatou z jeho biskupské pravomoci a podřízenou přímo papeži.

Rozzuřený Jaromír se pokusil zrušit olomoucké biskupství a v roce 1072 při své návštěvě Olomouce „zapomenuv na svaté svěcení, nedbaje lidskosti, vyzdvihl oběma rukama… biskoupka Jana za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu", píše Kosmas. Poté dal Jaromír olomouckého biskupa zbičovat se slovy: „Uč se trpět, uchvatiteli cizích oveček!"

Celou záležitostí se nakonec zabývali papežští vyslanci a Jaromír musel na čas opustit Prahu a odebrat se do Mohuče.

Z českých vojáků jde opravdu strach

Kníže Vratislav byl pevným a spolehlivým spojencem římského krále a později císaře Jindřicha IV. Už v roce 1075 mu pomohl potlačit povstání Sasů, o rok později se české vojsko vyznamenalo při nájezdu na Míšeňsko, které pak Vratislav odměnou obdržel na čas do své správy. V následujícím roce české oddíly v Jindřichově vojsku zpustošily Švábsko. Jednalo se o odplatu za to, že švábský vévoda Rudolf byl v době, kdy papež Řehoř VII. uvalil na Jindřicha IV. klatbu, zvolen římským králem. Rok co rok válčili Češi v Jindřichově zájmu na území Svaté říše římské. Za tu dobu si získali pověst zdatných a zároveň krutých a nelítostných bojovníků, lačných kořisti.

V lednu 1080 začala bitva mezi Jindřichem a Rudolfem Švábským u Flarchheimu v Durynsku prudkým výpadem Čechů, při němž i za cenu těžkých ztrát Rudolfovi ukořistí cennou relikvii kopí sv. Mořice. Celou bitvu sice Jindřich nakonec prohrál, ale ukořistěné kopí předal jako zvláštní uznání Vratislavovi II.

V odvetu za opakované útoky na jižní Moravu napadl v květnu 1082 český kníže Východní marku, dnešní Rakousko, u Mailberku porazil vojsko zdejšího správce Leopolda Babenberského a zpustošil zdejší kraj až za Dunaj. Přibližně ve stejné době vedl Vratislavův syn Bořivoj oddíl tří set českých bojovníků, který překročil Alpy a vpadl do Itálie, kde pomáhal Jindřichovi IV. dobýt Řím před jeho korunovací císařem.

Králem nejen Čech, ale i Polska

V dubnu 1085 se v Mohuči sešel říšský sněm, na němž císař Jindřich IV. za dlouholeté služby vyznamenal českého knížete Vratislava II. královským titulem! Zároveň ho zbavil povinnosti pravidelných poplatků. Propříště měli mít čeští panovníci vůči císaři jedinou povinnost, a to poskytovat mu oddíl jezdců pro jeho korunovační cestu do Říma. Podle Kosmase Jindřich „učinil knížete českého Vratislava vládcem jak Čech, tak i Polska", ale v případě druhé země byl královský titul zřejmě jen formální. Kromě toho se králem stal pouze Vratislav, jeho potomci už po něm neměli královský titul zdědit. Ke slavnostní korunovaci pak došlo ve svátek sv. Víta, 15. června 1086, v bazilice sv. Víta na Pražském hradě.

Jak vypadala Vratislavova královská koruna, nevíme. Máme sice vyobrazenou korunu na denárech, které se razily za jeho života, ale její podoba se liší. Nejvíce nám proto o ní může napovědět portrét Vratislava II. na stěně znojemské románské rotundy sv. Kateřiny. Král je tu vyobrazen s obručovou čtyřvýběžkovou čelenkou, přičemž výběžky mají podobu heraldických lilií.

Obléhání Brna

Dílčím způsobem uspěl i Vratislavův nejmladší bratr Jaromír, když na zmíněném říšském sněmu v Mohuči je zrušeno olomoucké biskupství. Jenže český král dosáhl už v roce 1089 jeho obnovení a novým olomouckým biskupem se stal dosavadní Vratislavův kaplan Vecel. Rozzuřený Jaromír se vydal stěžovat si na královo počínání do Říma. Během cesty však v uherské Ostřihomi zemřel. Novým pražským biskupem se pak stal jistý Kosmas, který nebyl totožný se známým kronikářem.

V téže době se proti Vratislavovi postavil jeho bratr Konrád, brněnský údělník. Zastal se totiž synů mezitím zemřelého olomouckého údělníka Oty, jimž král upřel nárok na Olomoucko.

Vratislav vytáhl v červenci 1091 s vojskem na Moravu a oblehl Konráda v Brně. Historikové se domnívají, že brněnské hradiště se nacházelo v dnešní městské části Staré Brno nedaleko tehdejšího brodu přes řeku Svratku. V táboře obléhatelů došlo k neočekávané události. Královský hofmistr Zderad ze Švábenic utrousil jedovatou poznámku na adresu králova syna Břetislava. Dotčený princ si to nenechal líbit a vzkázal Zderadovi, že by se s ním rád sešel. Zatím na něj nachystal past a když se měli oba setkat nedaleko vojenského ležení, Břetislavovi přátelé Zderada zavraždili.

Smrt na lovu

Aby se Břetislav vyhnul otcově trestu, odtáhl s částí vojska do východních Čech. Nyní bylo obléhatelů podstatně méně a proto Vratislav navrhl svému bratrovi Konrádu Brněnskému, aby se raději usmířili. Jako důkaz dobré vůle ho navíc jmenoval svým nástupcem. Královský syn Břetislav zatím se svými bojovníky přitáhl k Praze, ale když viděl, že má proti sobě nejen otce a strýce, ale i většinu českých velmožů, odešel raději se svou družinou do Uher.

Počátkem roku 1092 si asi šedesátiletý první český král vyjel na lov. Nešťastně při něm spadl z koně a těžce se zranil. Na následky zranění 14. ledna zemřel a byl pochován v bazilice sv. Petra na svém oblíbeném Vyšehradě. Historik František Palacký o něm napsal, že „chrabrost a moudrost svou dokázal před celým světem již tím, že ve věku dosti nebezpečném českou moc a čest nejen zachovati, ale i povýšiti uměl".

Vlády v zemi se ujal, jak bylo dohodnuto, Vratislavův mladší bratr Konrád Brněnský. Nikoli však jako český král, ale pouze jako český kníže. Panovnickým sídlem zůstal přitom i nadále Vyšehrad. Snad právě toto dočasné přestěhování českých vladařů zavdalo důvod k později vzniklým pověstem, že právě na Vyšehradě kdysi sídlili první Přemyslovci v čele s bájným Přemyslem Oráčem.

Zpracoval novinář a spisovatel Jan Bauer

- Český novinář a spisovatel, narozený 11. dubna 1945 v Jihlavě, původním povoláním zemědělský inženýr, žije dlouhodobě na samotě u Vodňan.

- V prosinci roku 2009 mu vyšla jubilejní stá kniha, čímž se stal nejplodnějším jihočeským autorem všech dob.

- Některé knihy napsal pod pseudonymy, věnuje se především literatuře faktu a detektivkám.