Člověk vnímá dění v okolních městech, ale že by se na našem prvomájovém náměstí něco stalo? To těžko. Napětí na demonstraci stoupalo, ženy skandovaly, že nenechají vraždit svoje děti. Ale všichni jsme čekali, jestli se někdo objeví. Ve vzduchu visela nejistá obava z nějakého nebezpečí, smísena se strachem, zvědavostí a očekáváním davu. Není nic příjemného stát na náměstí a čekat, z které z mnoha okolních ulic přiběhnou plešky nebo přilítne kostka.

Pak jsem uviděl první skupinku. Byly to spíše děti, když jim ale z úst létala slova jako „oheň“ nebo „Indie“, šla z toho na mě husí kůže. Ale konečně bylo někoho vidět, nepřítele. Emoce davu se obrátily proti nim, létaly na ně nadávky, vyběhlo i pár Romů, ale pak se vrátili. To hlavní ale teprve přišlo. Od radnice přišel kordon extremistů, postupovali s transparentem proti Romům. Tak jsou tady, znělo davem. Už bylo jasné, že se něco semele. Mezi nimi a Romy stálo jen pár policistů, nevěřil jsem, že by něco uhlídali. Na radikály se chtěla vrhnout silnější žena, byla rozrušená, ostatní ji nepustili.

Světlice zapůsobila jako rozbuška, emoce vzplály. „Svině, kurvy, táhněte,“ rozkřikli se Romové. „Odpor, odpor, odpor!“ skandovali extremisté. Několik Romů vyrazilo proti, s nimi se pohnul i dav. V tu chvíli už to vypadalo vážně, všude zmatek, kouř, běžící lidé. Tak už to začalo, říkal jsem, jen jsem čekal, až přiletí kameny a poteče krev. Nakonec se nic nestalo, ty nejagresívnější z Romů odtáhli kolegové, radikálové se dopředu nehrnuli. Podle mě byli rádi, že je policie vytlačila za radnici, proti přesile by nic nezmohli.

Konec akce byl překvapivě stejně rychlý jako začátek, za pět minut zůstali na náměstí jen policisté.

Související články najdete na obrazovce vpravo.